Karel Cudlín nosí fotoaparát pořád při sobě, aby večer neplakal, že nezachytil něco zásadního
Patří k uznávaným představitelům české humanistické dokumentární fotografie. Zajímá ho především život člověka, ať už se odehrává v žižkovských hospodách, na maturitním plese v Lucerně, na zablácených cestách Zakarpatské Rusi, na travnatých mongolských pláních, v ubytovnách ukrajinských dělníků, na mořských plážích, mezi venkovany na horských úbočích Kavkazu nebo v židovských modlitebnách v Izraeli.
Už čtyři desetiletí fotí Karel Cudlín věci týkající se společenských vztahů. Jeho cesta k fotografii začala v době, kdy po absolvování gymnázia začal studovat sociálně-právní školu: „a začal jsem se hlásit na FAMU. Tehdy jsem si uvědomil, že mě nejvíc zajímá fotografování lidí. A že jedna věc je fotografie jako důležitý výsledek, ale i cesta k němu je strašně důležitá, protože člověk pozná spoustu lidí, jejich osudy a tak dál.“
Výstavu černobílých dokumentárních fotografií Karla Cudlína si můžete v Galerii Václava Špály prohlédnout do 28. srpna. Expozici doprovází v pořadí už třetí autorova monografie nazvaná: Karel Cudlín: Fotografie 1976 -2016, kterou vydalo nakladatelství Torst. Knihu otevírá úvodní studie kurátora Luďka Lukuvky a její součástí je i rozhovor s fotografem Karlem Cudlínem.
Jak dlouho vám trvalo, než jste si našel cestu, jak fotografovat, jak zachycovat lidi na ulicích, v nejrůznějších situacích, jak se jim jako fotograf co nejvíce přiblížit?
Myslím, že to trvá celý život, a člověk se učí pořád, ale nikdy jsem to nijak uvědoměle nerozbíral, můj přístup byl spíš intuitivní. Vybíral jsem si třeba i kam jet nebo, co fotografovat i podle toho, co se tam dělo, protože vždy je zajímavé být u nějaké akce. Když jsme jezdívali na Podkarpatskou Rus, na Ukrajinu, tak to bylo u příležitosti nějaké slavnosti. V 90. letech mě zajímala i obnova náboženských komunit, ať to byly třeba křesťanské komunity na Východě nebo židovské komunity ve střední a východní Evropě. Jakýsi koncept v tom samozřejmě vždycky je, nebo když fotíte cyklus o zahraničních dělnících v Praze, tak je to určitě koncept, ale potom ten konkrétní přístup je hodně intuitivní.
Které své cykly považujete za nejpodstatnější?
Každý z nich byl nějakým způsobem zajímavý a většinou neopakovatelný, ale samozřejmě, když je vám dvacet nebo devatenáct a fotografujete taneční v Lucerně nebo plesy, tak je to velmi zajímavý, už pro tu věkovou blízkost. Potom třeba cyklus Odchod sovětských vojsk byl pro mě důležitý, protože si člověk uvědomil spoustu věcí... Zajímavé byly cesty na Východ, při kterých bylo možné sledovat rozpad impéria a tak podobně. Nemám žádný cyklus, který je pro mě nejdůležitější, všechny byly něčím pro mě důležité, alespoň v určité době.
Zaznamenával jste také společenský, politický život. Byl jste dokonce osobním fotografem prezidenta Václava Havla. Jaká to byla zkušenost?
Pracovat v té době jako jeden z oficiálních fotografů pana prezidenta, pět nebo sedm let, bylo úžasné, jednak ty věci byly neopakovatelné, ale sledovat třeba lidi, kteří ho obklopovali a se kterými mě dodneška vážou osobní vztahy, přátelství a tak dál. Ale i fotograficky to bylo velmi zajímavé, že se člověk dostal do míst, kam už se asi nikdy nedostane, ať to bylo na Východě do prezidentských paláců anebo v Americe.
Josef Moucha o Karlu Cudlínovi: Spolu s Jaroslavem Haškem a Franzem Kafkou se vyznal ve stejných ulicích a také on upozorňoval současníky na přehlížené stránky doby, kterou žijí.
Rozlišujete mezi prací na zakázku a svou tzv. volnou tvorbou?
Snažím se rozlišovat, takže většina těch věcí, které jsou vystaveny, ve většině vznikly jako volná tvorba, ale občas se podaří, že se ty záležitosti nějakým způsobem propojí.
Dva roky jste vyučoval na pražské FAMU na katedře fotografie dokument – co jste radil svým studentům?
Aby si vybírali témata, která je zajímají, ke kterým mají vlastní vztah, a ten aby se snažili zpracovávat a rozvíjet, jakýmkoliv způsobem, nejen úplně klasickým dokumentaristickým, černobílým, ale je spousta jiných druhů, dokument je velmi široká věc.
