Karel Čapek poznal jeho hodnotu, komunisté ne. Národní galerie vystaví slavný koberec v srpnu

Příběhy ptačího koberce
Příběhy ptačího koberce

Povídka Karla Čapka Čintamani a ptáci vychází ze skutečného příběhu. Karla Čapka k jejímu napsání inspiroval orientální koberec, který někdy kolem roku 1924 objevil v pražském obchodě Heleny Zajíčkové. Přesně o devadesát let později koupila Čapkem obdivovaný koberec pražská Národní galerie, a získala tím jeden z nejstarších orientálních koberců v českých sbírkách. Veřejnost ho poprvé uvidí v srpnu na výstavě nazvané Záhada Čapkova koberce ve Veletržním paláci.

Národní galerie zatím vydala o legendárním koberci knihu nazvanou Příběhy ptačího koberce.

Já jsem zatím ten koberec rozhodil, a mně vám tak zabouchalo srdce. On to byl bílý anatolák ze sedmnáctého století, místy už naveskrz prochozený, ale abyste věděli, byl to takzvaný ptačí koberec se vzorem Čintamani a s ptáky; to totiž je božský a zapovězený vzor. Já vám říkám, to je nesmírná rarita; a tady ten kus byl aspoň pětkrát šest metrů veliký, krásně bílý, s tyrkysově modrou a třešňově růžovou…
Karel Čapek, z povídky Čintamani a ptáci

Takto popsal Karel Čapek v povídce Čintamani a ptáci legendární bílý anatolák. Ve skutečnosti šlo o koberec selendi se vzorem ptáků – koberec zřejmě z druhé poloviny 16. století z města Selendi v západním Turecku. A Karel Čapek ho neobjevil v krámku paní Severýnové na Starém městě, ale v obchodě Heleny Zajíčkové v Palackého ulici.

Obchod Heleny Zajíčkové v Palackého ulici s neonovým nápisem z roku 1934, Příběhy ptačího koberce

Nekoupil si ho, koberec zůstal v majetku rodiny desítky let. V roce 2014 ho do svých sbírek získala Národní galerie a editorka knihy Příběhy ptačího koberce Zdenka Klimtová vysvětluje, proč je jisté, že jde právě o koberec, který Čapka tolik fascinoval. „Ten koberec byl legendou a informace o něm se ústně tradovaly mezi odborníky po desetiletí. Kromě toho to potvrzuje memoárová literatura, píše o něm třeba Helena Koželuhová, neteř bratří Čapků. Potvrzují to také archivní materiály.“

Ve druhém díle jsme se věnovali jedné ze zálib spisovatele Karla Čapka, a tím byly orientální koberce. O orientální koberce se Karel Čapek intenzivně zajímal zhruba tři roky, když jeho hlavní zájem opadl, dál s oblibou radil s koupí koberců svým přátelům a známým. A jak v sobě spisovatel svou vášeň pro tyto textilie objevil?

Věra Hrůzová. S devatenáctiletou studentkou obchodní akademie se Čapek seznámil v prosinci 1920. To ona ho přivedla k zájmu o orientální koberce, Příběhy ptačího koberce.

K zájmu o orientální koberce přivedla Karla Čapka studentka Věra Hrůzová, se kterou se seznámil v prosinci 1920. Dívka, se kterou Čapka pojilo silné pouto – podle některých láska, podle jiných přátelství.

S Věrou Hrůzovou si Karel Čapek dopisoval celkem jedenáct let a díky těmto dopisům můžeme přesně ohraničit spisovatelův nejintenzivnější zájem o orientální koberce – mezi roky 1923 a 1925. „V roce 1922 bydlel v Říční ulici, měl tam víc prostoru, a tím pádem se začal více zajímat i o koberce. Potom sledujeme i období stavby jeho vily v letech 1923-1924, v roce 1925 se tam stěhoval, a právě tento rok můžeme považovat za rok, kdy nejvíce nakupoval koberce,“ říká čapkovský badatel a člen Výboru Společnosti bratří Čapků Hasan Zahirović.

V obývacím pokoji Olgy Scheinpflugové v Budečské (vlevo) byl za pohovkou zavěšen rozměrný kilim. K zájmu o orientální koberce ji přivedl nejspíš až Karel Čapek, Příběhy ptačího koberce

Když část vily, která patřila Karlu Čapkovi, v roce 2013 koupila Městská část Praha 10 a Národní památkový ústav provedl katalogizaci, ukázalo se, že asijských ručně vázaných koberců a tkaných kilimů se ve vile zachovalo na čtyřicet. A to jak těch cenných, tak těch, od jejichž koupě své přátele Karel Čapek odrazoval.

Ve třetím díle jsme pátrali po osudu tohoto vzácného orientálního koberce. V Čapkově povídce se děj točí kolem bílého anatoláku ze 17. století, s božským a zapovězeným vzorem čintamani a ptáky, který sběratel doktor Vitásek objevil v krámku paní Severýnové ve dvoře na Starém městě. Ve skutečnosti šlo o koberec selendi z druhé poloviny 16. století ze západního Turecka. A Zdenka Klimtová, kurátorka Sbírky umění Asie a Afriky Národní galerie v Praze a specialistka na orientální koberce říká: „Historie koberce je podobná té povídkové. S rozdílem, že Karel Čapek se nesetkal s kobercem v krámku paní Severýnové, ale ve velmi úctyhodném obchodě Heleny Zajíčkové, což byla zkušená obchodnice. V první polovině 20. let dokonce dodávala koberce na Pražský hrad.“

Detail kompozice vzoru ptáků (vlevo) a detail neúplného vzoru bordury (vpravo), Příběhy ptačího koberce

Archivní materiály, které by doložily, jak se turecký koberec selendi dostal do obchodu Heleny Zajíčkové, nejsou k dispozici. Podle vzpomínek její rodiny ho zřejmě nedovezla majitelka firmy... „Helena Zajíčková kromě prodeje koberců zprostředkovávala také čištění a restaurování koberců. Podle vzpomínek si jedna dáma nechala restaurovat několik koberců, většinu si jich odnesla, a tento jediný u ní zůstal,“ říká Zdenka Klimtová a dodává, že mnoho tureckých koberců s bílou půdou se v evropských sbírkách nedochovalo. „Pravděpodobně z toho důvodu, že byly barevně uměřené, kdežto evropští zákazníci toužili po kobercích výrazných barev a výrazných vzorů.“

Benátská renesance v Paříži. Lucemburské muzeum vystavuje světoznámého Tintoretta

Tintoretto, Poslední večeře

Jacopo Robusti známý jako Tintoretto byl jeden z velkých představitelů benátského renesančního malířství. U příležitosti pěti set let od jeho narození uspořádalo pařížské Lucemburské muzeum velkolepou výstavu.

A právě to zřejmě zachránilo legendární koberec o desítky let později, když byla firma Heleny Zajíčkové v roce 1950 zestátněna. „Naštěstí nebyl na první pohled tak atraktivní, aby úřednící, kteří v 50. letech firmu likvidovali, o něj projevili zájem,“ vzpomíná praneteř Heleny Zajíčkové Kateřina Matanelli. Koberec byl v majetku rodiny až do roku 2014, kdy ho díky dotaci z ministerstva kultury Národní galerie koberec koupila.

Slavný bílý anatolák s ptačím vzorem, Příběhy ptačího koberce

Kdo vlastně byla paní Helena Zajíčková, první dáma pražského trhu s koberci? Na to jsme se ptali v díle čtvrtém. „Nepochybně odvážná, podnikavá žena, která si zvolila neobvyklou životní cestu a v mnohém předstihla svou dobu,“ píše v knize Příběhy ptačího koberce editorka publikace a kurátorka Národní galerie Zdenka Klimtová. Helena Zajíčková se narodila v roce 1879 jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Ve dvaceti letech jí zemřel otec a ten samý rok byla prohlášena za zletilou, aby dostala povolení k provozování obchodu s obnošeným šatstvem. Sortiment změnila na začátku 20. století, kdy ji napadlo, zaměřit se na orientální koberce, které byly v té době v kurzu. Její praneteř Kateřina Matanelli říká, že Helena Zajíčková už ve dvaceti letech přijala břímě být živitelkou rodiny. „To, že se na přelomu století rozhodla podnikat sama a živit své sourozence a svojí matku, že ji napadlo místo nakupování koberců je sama dovážet, to mi přijde úžasné.“

Helena Zajíčková. První dáma pražského trhu s orientálními koberci. Zboží dodávala i na Pražský hrad, Příběhy ptačího koberce

Svůj první obchod otevřela Helena Zajíčková v ulici Na Příkopě, několikrát ho pak stěhovala, až v roce 1917 zakotvila v domě v Palackého ulici na Novém městě, kam se přestěhovala spolu se sourozenci a kde její obchod sídlil až do čtyřicátých let. Právě tam Karel Čapek někdy v roce 1923 nebo 1924 objevil slavný koberec, bílý anatolák s ptačím vzorem. Víme nebo tušíme něco o tom, jaký byl vztah v té době už zkušené obchodnice a prominentního zákazníka? „Nevíme to s jistotou. Předpokládám, že když tam proběhla dramatická soutěž, jestli Karel Čapek ten koberec získá, tak si myslím, že mezi nimi byl napjatý.“

Zboží pro svůj obchod jezdila nakupovat do ciziny, o cestovní pas požádala v roce 1921. „Jezdila na burzy do Vídně a do Německa a koncem 20. let získala povolení jezdit na Blízký východ. Tam ty koberce nakupovala, což svědčí o tom, že byla velmi odvážná a svým způsobem i vizionářská.“ To mimochodem dokresluje fakt, že si v roce 1938 koupila automobil Praga Alfa. Zemřela v roce 1944.

V  pátém díle se dozvíme, v jakém stavu byl koberec z druhé poloviny 16. století a jak se takový koberec restauruje. To vysvětluje restaurátorka Tereza Hlinková. Alena Rokosová se jí na úvod zeptala, jaká je vlastně hodnota Čapkem proslaveného koberce. „V českých sbírkách nemáme vůbec zastoupení tohoto typu a ve světě jsou tyto typy také jen v kusových množstvích. Takže jeho ojedinělost je vysoká,“ říká Tereza Hlinková, která koberec pro Národní galerii restaurovala spolu s manželem Jiřím.

Jiří Suchý: do sto šesti na pódiu, potom dlouhé stáří

Herec a textař Jiří Suchý

Jiří Suchý to má dobře naplánované: ještě dvacet let chce křepčit na jevištích, ponejvíce na tom svém semaforském, a pak si užívat zasloužený odpočinek. Rozhodně tedy nespí na vavřínech, a že by mohl, ale pořád píše, hraje, zpívá, režíruje, maluje…

A o jaký typ koberce konkrétně jde? Anatolský koberec s bílou půdou zřejmě z poloviny 16. století z tureckého města Selendi se vzorem ptáků. Tyto koberce se vyskytují ještě se vzorem čintamani nebo škorpionů. Je velký 350 na 250 centimetrů, což ho řadí mezi koberce velkého formátu. A v jakém stavu byl po více než čtyřech stoletích? „Měl na sobě velké množství prachových nečistot, byly na něm různé druhy skvrn, některé z nich jsme museli odstraňovat nějakou speciálnější metodou,“ říká Tereza Hlinková.