Karel Čapek: Hordubal (9/10)

Karel Čapek

On-line do čtvrtka 22. ledna 2015.


Začněme jednou zajímavou informací, která propojuje Hordubala se současnou literaturou: jedna z novějších literárních studií srovnává Hordubala s románem Umberta Eca Jméno růže a řadí toto Čapkovo dílo do kontextu postmoderní literatury. Autorka této studie Dagmar Mocná ve svém výkladu ukazuje, jak oba autoři narušují tradiční postupy detektivních próz, a vyslovuje názor, že Čapek i Eco svým pokusem o rozbití detektivky zpochybňují „přesvědčení o plné poznatelnosti světa“.

Na román Karla Čapka Hordubal (1933), který knižně vyšel brzy poté, co skončily s jeho otiskováním na pokračování Lidové noviny, zareagovala literární kritika s chladnou zdrženlivostí. Například František Götz, jeden z kritiků, který autorovu tvorbu soustavně sledoval, dal své recenzi na nové autorovo dílo poněkud pichlavý název Čapkova povídka z třetí kapsy; její první část charakterizoval jako „český populismus v nejčistší formě“ a o části druhé a třetí napsal, že „nevybočují z norem kriminální povídky chestertonovského tónu“. Nakonec sice vyjevil jisté sympatie k prvnímu dílu Hordubala, ale o druhém a třetím usoudil, že se v nich Čapek ocitl „pod svou úrovní“.

Některá hodnocení se sice stavěla k próze shovívavěji, ale marně bychom v nich hledali obdiv a ocenění spisovatelova přínosu moderní literatuře. Teprve když vyšel Povětroň a Obyčejný život a linie započatá Hordubalem se během necelých dvou let rozvinula do volné trilogie, nastal v hodnocení obrat a kritika začala na Čapkovo dílo nahlížet jako na „jeden z nejsmělejších výbojů nejen české, ale i světové prózy, a to nejen pro jeho dušezpytnou pronikavost a myšlenkové bohatství, ale i pro autorův básnický vzmach“ (M. Rutte).

K pozdějšímu plnému pochopení Hordubala možná přispěl i Doslov k trilogii, jímž se Čapek, rozčarován nepochopením kritiků, snažil román přiblížit. „Třikrát jsou tu vypravovány tytéž události: jednou, jak je prožíval Hordubal, potom, jak je zjišťují četníci, a konečně, jak je hodnotí soud; skřípe to čím dál tím hůř samými rozpory a nesrovnalostmi – přesto nebo právě proto, že tu má být zjištěna pravda. Tím není řečeno, že není pravdy, ale je hlubší a těžší; i skutečnost je rozměrnější a složitější, než jak ji obyčejně přijímáme“. K úvodnímu románu trilogie se spisovatel vrátil i ve svých Poznámkách k tvorbě, kde čteme: „V Hordubalovi jsem udělal pokus demonstrovat, jak různě se může jevit osud člověka i tváře lidí, jsou-li viděny a hodnoceny z různých stran; jaká křivost a násilná konstrukce bývá obsažena v našich perspektivních hlediscích.“

Literárněvědné strukturalistické rozbory považovaly román za výborný příklad proměn Čapkova jazykového stylu, které spočívaly kromě jiného také ve stále větším pronikání různých forem dialogičnosti do epických próz. Značná část děje je podána jako „vnitřní, nehlasitý monolog osoby jednající, jako myšlený hovor této osoby se sebou samým, popřípadě s osobami jinými“, upozorňoval například ve svých rozborech Jan Mukařovský. Zmínku o této osobité formě Čapkovy jazykové stavby připojujeme proto, že úzce souvisí s interpretací mluveného projevu, jejíž umělecké uchopení není v případě takového textu nikterak jednoduché.

Hordubal bývá obvykle považován za novou etapu Čapkovy tvůrčí cesty. Propojení jednotlivých částí trilogie pak navzdory různým námětům spočívá v otázce, do jaké míry je člověk schopen poznat pravdu o skutečnosti i o sobě samém.


Čte: Igor Bareš

Autor: Karel Čapek Rozhlasová úprava: Ivan NěmecRežie: Lukáš Kopecký

Připravilo Brno.