SERIÁL

Kapitoly z české scénografie. Jak se v průběhu let měnily podoba, funkce a využívané metody?

Pohled na scénu, která stála v prostoru letní jízdárny Pražského hradu, uprostřed pod baldachýnem sedí císařský pár

Vlasta Koubská, vysokoškolská pedagožka a teoretička umění, se ve vltavských Kontextech věnuje fenoménu české scénografie. Zaměřuje se na několik zajímavých momentů, dokumentujících vývoj této výtvarně-dramatické disciplíny, jež je jednou z důležitých součástí každé inscenace. Uvádíme u příležitosti letošního ročníku Pražského Quadriennale 2019.

Scénografie jako obor sice vznikla až na počátku 20. století, ale svou výraznou roli sehrála i v historických inscenacích. Její podoba, funkce a využívané metody se v průběhu let měnily a právě světová výstava Pražské Quadriennale každé čtyři roky umožňuje předvést a porovnat, kam aktuálně obor směřuje.

Od barokní scénografie ke scénografii 19.století

První díl je věnován tradici, kterou v českých podmínkách zatupuje jedna z nejvýraznějších památek UNESCO – barokní divadlo v Českém Krumlově. Princip zadního malovaného prospektu s bočními kulisami byl využíván na scénách rovněž během 19. století a v některých divadlech se využíval až do 20. let 20.století. Hovoří se o významných představitelích scénografie barokní (Giuseppe Galli Bibiena, Josef Platzer, Hans Wetchel, Leo Märkl ) i scénografech Stavovského a Národního divadla v Praze (vídeňská dílna Brisochi-Burghardt-Kautský, Edmund Chvalovský, Karel Macourek , Tobias Mössner, Antonio a Lorenzo Sachetti, Karel Štapfer a další).

Scénografická avantgarda

Druhý díl se zabývá charakteristikou české scénografické avantgardy, jejímiž představiteli byli hlavě mladí architekti a malíři ve 20. a 30. letech 20. století, především členové Devětsilu. Snaží se charakterizovat scénickou práci nejvýraznějších osobností, jako byli např. František Kysela, Vlastislav Hofman, Alexandr Vladimír Hrska, Bedřich Feuerstein, Antonín Heythum, František Muzika, František Zelenka a výtvarníci divadla D34. Tito scénografové se prosadili díky spolupráci s moderními režiséry, z nichž nové scénické výtvarné metody podporovali zvláště Karel Hugo Hilar, Jiří Frejka, Jindřich Honzl nebo Emil František Burian.

František Tröster

Třetí díl je věnován osobnosti scénografa F. Tröstera, který patřil k umělcům meziválečné divadelní avantgardy a jehož inscenace připravené s režisérem Jiřím Frejkou dokládají, jak důležitou roli hrála scénografie v celku dramatického díla. Tröster byl rovněž pedagog, který založil první katedru scénografie na světě na pražské DAMU. K jeho studentům patřily dvě výrazné generace scénografů, z nichž někteří tvoří do dnešních dnů. Na základě jeho vlastních zápisků z roku 1968 je sestaven pořad o jeho tvůrčích metodách a myšlenkách, které považoval ve scénografii za klíčové. Charakterizuje své slavné inscenace (Periferie, Bílá nemoc, Paní studánka, Vzbouření na vsi, Revizor) a pokouší se popsat, jaké důvody ho vedly k využití nových scénických metod (točna, světlo, projekce, kinetické principy).

Pražské Quadriennale

Čtvrtý díl popisuje úspěchy českých scénografů na mezinárodních výstavách a je věnován okolnostem vzniku Pražského quadriennale v roce 1967. Připomíná počáteční ročníky, které byly ovlivněny soudobou společensko-politickou situací. Můžete zde slyšet i vzpomínky bývalé komisařky PQ a ředitelky Divadelního ústavu Evy Soukupové, která vzpomínala na politické problémy s udělováním cen. Umělecké ředitelky PQ Sodja Lotker nebo Markéta Trösterová-Fantová charakterizují své koncepce PQ jako největší světové výstavy scénografie po tzv. Sametové revoluci, kdy se z výstavy PQ stala vskutku světová kulturní akce. Nejde již dávno jen o výstavu scénografie prostřednictvím návrhů, fotografií, videí nebo maket, ale o široce pojatou kulturní událost s množstvím doprovodných akcí.

Akční scénografie

Pátý díl je věnován tzv. akční scénografii, která se začala rozvíjet v 60. létech 20. století a jako výrazně inovativní se uplatňovala do počátku 90. let. Akční scénografie se odvracela od přebujelé výtvarnosti a složitých technických řešení oficiálních scén. Mladá generace takovou scénografii chápala jako nepravdivou. Podstatou bylo, že akční scénografie prvotně nic jasně čitelného nezobrazovala, ale její významy a proměny se ozřejmovaly až pomocí herecké akce. Takový typ scénografie byl založen především na metafoře. K jejímu vnímání a chápání bylo zapotřebí spolupráce, soustředění, fantazie i poučení obecenstva, které se často stávalo součástí inscenace. V tomto díle se pokoušíme charakterizovat principy akční scénografie. Uslyšíte i prof. Jana Duška, jednoho z výrazných představitelů tohoto typu scénografie.

Připravila: Vlasta Koubská
Natočeno v roce 2019.

Spustit audio
autor: Vlasta Koubská