Kampaň před volbami do Evropského parlamentu

Používání špatných metafor v politice je stejně nebezpečné, jako kdekoliv jinde. Tito poetičtí slovní kříženci sice umějí shrnout situaci - v tomto případě třeba zneužití evropských voleb pro vnitropolitický boj - ale často také zatemňují podstatu věcí.

Fotbalový obraz Jiřího Paroubka je nejvíce nepřesný v tom, že přehlíží odlišnost hracích ploch a pravidel hry, která se hraje v Evropě a na domácích hřištích. Česko není vtahováno na evropské trávníky, jak si ČSSD vždy alespoň rétoricky přála, nýbrž naopak: evropský rozměr politiky, rozšiřující omezenější pohledy a souvislosti, má být přizpůsoben poměrům českého politikaření. Evropa jako samostatné téma se vytratila. Zůstala malá česká liga, která se tváří jako ty nejnadupanější poháry UEFA.

Vlastně to není nic nového. Jiří Paroubek pouze metaforicky vysvětlil okolnost, jíž dodnes v Evropské unii nikdo nerozumí: jeho fotbalový koutek dává jasnou odpověď na otázku, jak je možné, že se najdou politici, kteří v době evropského předsednictví vlastní země pracují na jeho krachu.

Existují zkrátka různé druhy politických polí a také různé druhy odpovědností, tak jako minimálně od vydaní slavného díla Karla Jasperse existují různé druhy viny. Smysl dnešní politiky, nucené jednat v mnohem složitějším a propojenějším světě, pak spočívá v tom, že se tyto odpovědnosti snaží vzájemně propojovat a vyvažovat.

Převádět veškeré politické snažení na společného jmenovatele domácích, personálních sporů, je ryze neevropský postup. Dopouští-li se ho strana proklamativně proevropská, je to skoro skandální. Řečeno jinou tentokrát topolánkovskou hudební metaforou: pro budoucnost politiky je to stejná cesta do pekel jako dřívější hra ODS s českou nacionální notou.