Kamera je moje protéza, přes kterou vidím svět. Slila jsem se s ní, říká umělkyně Anna Daučíková

18. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Anna Daučíková

Multimediální umělkyně Anna Daučíková strávila před rokem 1989 jedenáct let v Moskvě. V přímém přenosu zažila zrůdnost tamního režimu, a uvědomila si, že snaha o jakoukoliv anti-političnost v autorském vyjádření je marná. O hranici mezi osobním a politickým, o cestě k videoartu i o vnímání vlastní identity mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

Když byla malá, chtěla mít ostře řezané čelo jako doktor, kterého potkala v nemocnici. Byl to jeden z prvních momentů, kdy vědomě zpracovávala svou identitu, a toto téma od té doby neopustila. „Identita je nutná k tomu, aby se člověk stal srozumitelný sobě samému. V různých situacích utvrzujeme svůj rod, povolání, zájmy, své potřeby. A tohle vyjednávání o pohlavnosti, osobnosti a sexualitě je trvalé,“ říká Anna Daučíková.  

Anna Daučíková: Ó a ach a uf

Jako teenager nevěděla, že je transpersona, dříve se taková slova nepoužívala. „Tehdy se tomu říkalo homosexualita. Dnešní slovník už to formuluje lépe. Tak, aby bylo jasné, že jsme druh, odrůda, varianta, sorta. Že náš život je žánr.“ Jedním dechem však dodává, že jejím žánrem je především umění. I ve věku, kdy by mohla jen odpočívat, pilně pracuje: v současné době připravuje projekt pro bienále v Jakartě a nedávno v ostravském Platu začala její výstava nazvaná Ó a ach a uf, na které vystavuje nejnovější videoinstalaci věnovanou dvěma pohlavně fluidním osobám. „Instalace ukazuje, jak je možné spolupracovat a zároveň se respektovat. Jde o totální pozornost vůči sobě i vůči druhé osobě,“ vysvětluje.  

Problém jsem odložila

Se svým tělem ale v umění nepracovala vždy. Na vysoké studovala v bratislavském ateliéru Sklo v architektuře vizionáře Václava Ciglera a nechala se inspirovat jeho spirituálním cítěním. „Já se tehdy hledala a fakticky to pro mě byl únik před problémem, který jsem jako nebinární osoba, jako ne-žena měla. Odložila jsem problém, vyabstrahovala se do čisté geometrie a věnovala se pouze výrazu,“ vzpomíná. Až do začátku devadesátých let, kdy se na švýcarské tvůrčí rezidenci poprvé potkala s videoartem, malovala, fotila a věnovala se performancím. „Tehdy ve Švýcarsku byl ale konec mým malířským pokusům. Objevila jsem optiku a pohyb a zjistila, že to potřebuji zkusit. Od té doby jsem se s kamerou slila, kamera je mou protézou k vidění.“ 

Anna Daučíková: Ó a ach a uf

Důležitou kapitolou v životě Anny Daučíkové je také její pobyt v Moskvě mezi lety 1979 až 1991, kam odešla za svou přítelkyní. Kvůli nekonečným kontrolám – za homosexualitu hrozil lidem v Sovětském svazu osmiletý trest vězení – žila se svými přáteli v hermeticky uzavřeném kruhu. Společně diskutovali, četli, fungovali na pokraji disentu, jak jej známe z Československa. Atak zrůdného režimu byl ale natolik silný, že i Daučíková, která si do té doby myslela, že režim přelstí jeho ignorováním, změnila názor na umění a (a)političnost. Vypůjčeným foťákem zachycovala ženy, které se v obchodech v moskevských ulicích pokoušely sehnat základní věci do domácnosti, zatímco jejich muži vyspávali kocovinu, a pomalu přebírala tezi, že co je osobní, to je politické. S tímto vědomím se na začátku 90. let vrátila na Slovensko, kde spoluzakládala první feministické hnutí (a časopis) s názvem Aspekt.

Člověkem politicky smýšlejícím je Anna Daučíková i dnes, kdy nebydlí v rodné Bratislavě, ale v Praze. Ve Vizitce popsala, jak se z antikomunistky stala antikapitalistkou, a vyjádřila potřebu navzdory „pravolevým“ hádkám řešit aktuální problémy, mezi které patří například klimatická krize.

Spustit audio