Kam Hamlet nevidí

Zde ani v Hamletovi nemají Rosenkrantz s Guildensternem křestní jméno ani vyhraněnou individualitu. Okolí je vždy oslovuje oba jedním dechem "Rosenkrantz a Guildenstern". Chodí všude spolu jako blíženci, v čemž mimo jiné spočívá jejich komičnost. Také si po celou dobu vykají. Je to snad proto, že se k sobě obracejí "pomnožně" stejně jako se k nim vztahuje okolí? (Dvojčata Formanovi někde zmiňovali, že si jako malí vykali, protože je v množném čísle oslovovali rodiče ).

Ve Stoppardově hře přece jen získávají jakési charaktery. Guildenstern (Martin Hofmann) je výřečnější a akčnější. Libuje si v sofistickém vyvozování, které ale nikam nevede. Jeho mudrlanství je komické, ač na první pohled působí jeho řeč intelektuálně a poučeně. Rosencrantz (Marek Němec) je hloupější a pomalejší. Je proto ideálním Guildensternovým partnerem, kterému nahrává na smeč jeho zbloudilých sylogismů. Věčně zapomíná kam jdou a proč, co mají za úkol, proč volí tu a tu strategii. I on je směšný, a to přízemním, klaunským způsobem.

Divadlo v Celetné|foto: www.divadlovceletne.cz

Titulní postavy v něčem připomínají Vladimíra a Estragona z Čekání na Godota. Také jsou v jakémsi vytržení bez domova stále na cestě. Nevíme kde jsou, odkud přišli a oni sami nemají moc jasno v tom, kam směřují. V této interpretaci nejsou vypočítaví špiclové, ale spíše nešťastní, bezradní, nucení podřídit se bez diskusí příkazům shora. Jsou to smutní klauni. Zatímco Guildenstern se snaží situace nějak chopit, přetvořit a využít, Rosencrantz se nechává unášet proudem. Rosenkrantz s Guildensternem nejsou zákeřné, ale spíše komické postavy, které všechno popletou, na paty se jim lepí neúspěch, a také nakonec skončí místo Hamleta v Anglii popraveni. Přesto pronikavě přicházejí s odpovědí na úkol od královny Gertrudy. Aniž by potřebovali Hamleta zpovídat, hned vědí, proč je princ zasmušilý. Záhada, po které Gertruda pátrá, se v tomto světle jeví jako trivialita.

V úvodní scéně inscenace se vymkne z rukou doposud nepopiratelné pravidlo pravděpodobnosti. Rosenkrantz s Guildensternem házejí mincí. Ať se snaží jak chtějí, pořád padá "hlava". Druhou zábavou je "hra na otázky", ve které se na otázku reaguje zase otázkou. Naši "hrdinové" se zkrátka pořád zabavují hrou. Přesto v konfrontaci s Hamletem, kterou Stoppard chápe jako "hru na otázky", naši antihrdinové úplně pohoří. Místo aby z Hamleta vytáhli, sami vyzradí leccos, ale on odpoví jen triviality.

Mince jako symbol prolíná hrou: vlastně celý příběh Rosencrantze a Guildensterna je reversem, tedy odvrácenou tváří, doplňkem k Hamletovi. Má s ním styčné body a ukazuje se v ní to, o čem se v původní hře nemluví. Oba hlavní hrdinové jsou Hamletovým jungovským "stínem". Zatímco dánský princ je inteligetní, charizmatický, přirozeně autoritativní, přemýšlivý, zatížený kruciálním etickým dilematem, o kterém ale příliš nemluví; oni jsou lehkomyslní, ukecaní, komičtí, zahlceni pseudoproblémy. Hamlet je jako režisér a aranžuje dění na Elsinoru, Guildenstern s Rosenkrantzem jsou naopak herci, kteří se přesouvají podle pokynů bez vlastního uvažování.

I scénicky je inscenace reversem Hamleta. Hraje se jakoby z druhé strany kulis, za dekorací použitou v Hamletovi. S původní inscenací ji propojují audionahrávky, projekce a stínové divadlo. Text vysloveně naráží na konkrétní scény z Hamleta.

Projekt, který uvádí Shakespearova Hamleta a Stoppardův komplementární dovětek v jednom divadle, rozhodně stojí za pozornost (divadlo nabízí při navštívení obou inscenací slevu). Rosenkrantz a Guildenstern, jež nakonec skončí skutečně mrtvi, ale vyžadují od publika trpělivost a vstřícnost. Na jevišti se totiž vysloví víc prázdných řečí než se odehraje děje.