K výročí nedožitých 80. narozenin Václava Havla nastudovali v Klicperově divadle jeho Asanaci

19. září 2016
03707544.jpeg

Jako reakci na centrálně plánovanou politiku rozvoje městského bydlení, jež byla charakteristická výstavbou nevzhledných sídlišť, napsal Václav Havel hru Asanace v roce 1987.

Premiéra ve Studiu Beseda v Hradci Králové se odehrála 17. září 2016 v režii Andreje Kroba. V hlavních rolí mohou diváci vidět Františka Staňka, Jiřího Zapletala, Jana Sklenáře, nebo Kamilu Sedlárovou.

Asanaci představí hradecký soubor také v Praze. V říjnu chystá Národní divadlo festival her Václava Havla při příležitosti jeho nedožitých 80. narozenin.

Skupina architektů přijíždí do malebného městečka, aby na zdejším hradu naplánovala asanaci podhradí. Proti stavbě sídliště se postaví místní obyvatelé: „Asanace, to je hra, která možná nejvíc odpovídá tomu, co já jsem u Václava Havla cítil, že totiž chtěl hry psát nějak jinak. On měl svůj velký vzor v Čechovovi a podobných autorech a v Asanaci zkrátka k tomu směřoval. Je tam cítit ten havlovský styl,“ říká dvorní režisér Václava Havla Andrej Krob, který Asanaci nastudoval.

V minimalistických kulisách čelí hlavní postavy tlaku zvenčí i zevnitř: „Je to hra o tom, jak se kdo chová v situacích, které se proměňují,“ objasňuje Andrej Krob. „Ten základní model – ale jenom model, inspirace, to byly změny započaté Alexanderem Dubčekem a pražským jarem.“

03701455.jpeg

Opakovaný pocit změny zůstává opakovaně nenaplněnýHlavní postavu, vedoucího projektanta asanace Zdeňka Bergmana hraje František Staněk. I jeho postava řeší vnitřní dilema, jak připomíná sám herec: „On bojuje sám se sebou, uvědomuje si svoji konformitu, která se mu nějakým způsobem protiví, ale zároveň není dostatečně silný na to, aby se dokázal vzepřít, a hledá různá východiska a možnosti, jak se někoho chytit a dovolávat. Hlavně hledá sám sebe a to se mu stále nedaří.“ Podle Františka Staňka je hra napsaná před bezmála 30 lety stále aktuální: „Máme už po několikáté dojem, že se teď konečně něco změnilo a najednou vidíme, že je to pořád stejné a jenom se používají nová slova a vymění se tváře, ale nakonec se všichni chovají stejně.

Spustit audio
autoři:Milena M. Marešová, Jiří Fremuth
  • Divadlo
  • Zpráva