K natáčení filmů mě přiměl šok roku 1989, říká režisér podvratných filmů složených z dobových záběrů

Andrei Ujică začal dělat filmy těsně po prosincové revoluci roku 1989, která smetla rumunského totalitního prezidenta Nicolae Ceauşesca. V Praze Ujică uvedl přehlídku svých dokumentárních filmů nazvanou Archeolog kolektivní paměti. K vidění byly Videogramy jedné revoluce (1992), Svět v Miru (1999) a Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca (2010).

Andrei Ujică na diskusi v kině Aero, 2019|foto: Národní filmový archiv

Amatérská videa z revoluce nejpodvratnějším filmem v historii?

Ujică, který původně vystudoval literaturu, žije od roku 1981 v Německu. Tam se také seznámil s filmovým teoretikem a režisérem Harunem Farockim, s nímž vytvořil Videogramy jedné revoluce. Společně tehdy díky inzerátům v médiích sesbírali stovky hodin amatérských záběrů revolučního dění i jeho mediálního zákulisí a vytvořili film, který časopis Cahiers du Cinéma označil za jeden z nejsubverzivnějších filmů historie.

„S Harunem nás překvapilo, kolik materiálu vzniklo v době, kdy ještě neexistoval internet a kamery nebyly zdaleka tak dostupné jako dnes, natož finančně,“ přiznává režisér, jenž se po osmi letech k tématu dějin Rumunska znovu vrátil ve střihovém dokumentu Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca. „Získat obrazový materiál pro tento film bylo naopak poměrně snadné, protože veškeré záběry Ceauşesca, který se nechával rád a často natáčet, byly buď v archivech Rumunské národní televize nebo v Národním filmovém archivu.“

Jak se kosmonautovi tam dole rozpadl Sovětský svaz. S 35mm kamerou do vesmíru

Když byl v letech 1991–1992 sovětský kosmonaut Sergej Krikaljov na misi na vesmírné stanici Mir, rozpadl se v prosinci 1991 Sovětský svaz vedený tehdejším prezidentem Michailem Gorbačovem a oficiálně skončila studená válka. Během těchto událostí začal Andrei Ujică přemýšlet, že by o Krikaljovi a jeho nadhledu na společenské a politické dění z vesmírné stanice mohl natočit film. „Neskutečně mě fascinovalo, že poprvé v historii může člověk sledovat konec jedné éry na zemi z místa, kde žijí Homérovi bozi,“ prozrazuje režisér.

V Moskvě dostal k dispozici veškerý obrazový materiál z mise, včetně záběrů z vesmírných procházek kosmonautů. „Když jsem se jím probíral, dostal jsem šílený nápad, vyslat na Mir velkou filmovou kameru a nechat ve vesmíru natočit první záběry v dějinách, které nebudou sloužit vědeckým záměrům, nýbrž čistě filmovým,“ doplňuje režisér, který do té doby nebyl velkým fanouškem sci-fi. Na filmu Svět v Miru nakonec spolupracoval s kameramanem Andreje Tarkovského Vadimem Jusovem, spoluautorem filmu Solaris, k němuž dodává: „V dějinách filmu existují jen dva velké sci-fi filmy, které mají zároveň filosofický přesah, 2001 Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka a Solaris Andreje Tarkovského.“