K hudbě Pauline Anny Strom je nutné přistoupit v osobním osamění

Jedno klišé nám říká, že hudba je druh komunikace. V případě nedávno zesnulé skladatelky Pauliny Anny Strom je to ale pravda. Od narození nevidomá průkopnice syntezátorových zvuků se vždy považovala za samotářku a pomocí svých volně plynoucích kompozic upletených z jemných elektronických textur se pokoušela vystavět svět podobný tomu, jaký obývala ve vlastní hlavě. Publikum na to zpočátku nebylo příliš zvědavé, sedmička kazetových a vinylových nahrávek, které vydala na malém labelu v osmdesátých letech, spíš prošuměla. Když ji ale pro současný hudební svět znovuobjevil Matt Werth z labelu RVNG Intl., zvedla se vlna zájmu.

V roce 2017 vydal Matt Werth na svém labelu kompilaci zmíněných raných nahrávek. Na rok 2021 pak připravil vydání zbrusu nového alba, které Pauline Anna Strom zkomponovala po více než třiceti letech. Jeho vydání už se skladatelka nedožila, zemřela v prosinci loňského roku ve věku 74 let. O její hudbě se ale znovu mluví: hudebnici, která sice byla řazena k hnutí new age, ale inspiraci hledala spíš v německé kosmische musik kapel jako Cluster nebo Tangerine, přirovnávají fanoušci k současné vlně experimentátorů se syntezátory jako je Kara-Lis Coverdale nebo Emily A. Sprague. I z nového alba je ale patrné, že Pauline Anna Strom byla především samotářka a kdo se chce do její hudby plně ponořit, musí k jejímu poslechu přistoupit v určitém osobním osamění.