Julian Lage: Překročit stín zázračného dítěte

Někdejší zázračné dítě, kytarista Julian Lage, zavítá v březnu do Prahy (klub Jazz Dock, 16.3.). Na jeho tvorbu jsme se v únorovém Jazz Profilu zaměřili poněkud podrobněji a v předpremiéře zaznělo i jeho nové album Love Hurts. Celý pořad poslouchejte ze záznamu!

Jazz Test: Julian Lage a jeho lék na syndrom vyhoření

Julian Lage – Love Hurts

Recept proti syndromu vyhoření hledá na novém albu kytarista Julian Lage. Není ale deska Love Hurts až příliš uhlazená? Odpověď hledá Tomáš S. Polívka v dalším díle Jazz Testu!

Přestože byl Julian Lage (1987) od počátku vnímán především jako jazzový muzikant, ve studiu debutoval v jedenácti letech s hvězdou bluegrassu, mandonilistou Davidem Grismanem, s nímž natočil duetní desku Dawg Duos. Po absolvování Sanfranciské konzervatoře pokračoval ve studiích na kalifornské Sonoma State University, ale také na Ali Akbar College of Music specializované na indickou hudbu a v neposlední řadě i na Berklee College of Music, kterou absolvoval v jednadvaceti, v roce 2008. Nicméně už v patnácti vedl kurzy pod záštitou Stanfordské univerzity.

Jméno neobyčejně talentovaného mladičkého kytaristy se šířilo velmi rychle a neuniklo ani slavnému vibrafonistovi a hledači talentů Garymu Burtonovi. Koneckonců bylo to jeho kvarteto, které svého času poskytlo útočiště budoucím kytarovým veličinám jako John Scofield, Larry Coryell nebo Kurt Rosenwinkel. Lage natáčel s Burtonem poprvé v roce 2003, v šestnácti letech. Desku Generations prý Burton pojmenoval na jeho počest. Tato nahrávka Lage definitivně katapultovala do první jazzové ligy. Burton si na Lage vzpomněl i později, když dával dohromady tzv. New Gary Burton Quartet.

Kvinteto Juliana Lage, které v roce 2009 na desce Sounding Point ozdobila hvězdná jména banjisty Bély Flecka a mandolinisty Chrise Thileho, se o dva roky později ještě více semknulo a natočilo konceptuální album, soundtrack fiktivního městečka Gladwell. Lage se svými spoluhráči, violoncellistou Aristidesem Rivasem, rodákem z Venezuely a hráčem Bostonské filharmonie, kolumbijským perkusistou Tupacem Mantillou, basistou Jorgem Roederem a saxofonistou Danem Blakem, přitom jen potvrdili směr, kterým se Lageova hudba často vydává, a neváhali tak zavítat do různých nejazzových hájemství – ať už šlo americký folk, písničkářství, afropop, flamenco nebo hudbu Latinské Ameriky.

 „Vždy jsem snil o tom, že dám dohromady sólový kytarový projekt, takový, který by zdůraznil různé polohy kytarové instrumentace, obsahoval by skladby dlouhé tři až čtyři minuty a nestál ani tak na improvizaci jako na náladách nebo hudebních přístupech,“ nechal se slyšet Lage.

Kytaristův sen se stal realitou díky albu World‘s Fair. Nechal se přitom tentokrát inspirovat někdejším klasickým španělským kytaristou a pedagogem Andrésem Segoviou a hudbou raného 20. století, před bebopovou érou.

„Americké písničky té doby byly nesmírně populární i virtuózní, měly skvělé texty od textařů typu Willarda Robisona nebo Hoagyho Carmichaela,“ vysvětluje Lage, podle něhož měly podobnou povahu i popové písně na počátku sedmdesátých let, od autorů jako třeba Randy Newman.

Po konceptuální desce Gladwell a sólové nahrávce World‘s Fair se Julian Lage při přípravě  dalšího projektu snažil obsáhnout své nejranější vlivy, především pak masivní tělo legendární elektrické kytary Fender Telecaster, které jej poprvé uhranulo už jako malého kluka, ale také neutuchající inspirace postavou někdejšího kytarového génia Jima Halla.

Při nahrávání alba z roku 2016 s názvem Arclight Lage poprvé povolal své trio, v němž jej doplnili basista Scott Colley a bubeník Kenny Wollesen, což mělo vzhledem ke zmíněnému záměru obzvláštní význam. „Když jsem viděl Jima Halla poprvé naživo, jeho kapelu tvořili Kenny a Scott. Utkvělo mi to v paměti jako předobraz toho, jak má kytarové trio vypadat,“ vzpomíná Julian.

Deskou Arclight se Lage oproti předchozím nahrávkám nejvíce přiblížil tomu, co nazýváme straight ahead jazz, nicméně si udržel typický rys své estetiky – nenásilné překračování žánrů. Slyšíme prvky blues, rocku, avantgardy, ale i folku nebo country. Výsledná směs nezní jako reinkarnace Jima Halla. Je to spíš živoucí pocta Hallově přesvědčení, že nic není tabu.

Lageovo trio na své cestě hudební historií 20. století dosud poctivě prozkoumalo éry počátku 20. století a poválečné rock‘n‘rollové roky. Na nejnovějším albu si vzalo se zaměřilo na neomezenou tvůrčí svobodu typickou pro 60. a 70. léta. Desítka natočených skladeb na novince Love Hurts je až na dvě výjimky převzatá, a jde o pestrý výběr – od Keithe Jarretta třeba až po současné popové šlágry. Nezbývá než se těšit na živé provedené v pražském Jazz Docku!

Spustit audio

Související