Jsem, protože musím. Rozhlasové vzpomínky tlumočnice a filmové novinářky Kateřiny Pošové
V jejím životním příběhu se jako v zrcadle odráží události, které se kolem nás odehrály od třicátých let minulého století. Tlumočnice, překladatelka a filmová novinářka Kateřina Pošová ve vltavských Osudech vzpomíná na své dětství i na to, co následovalo po válce. Vypráví také o výjimečných lidech, se kterými měla to štěstí se potkat.
„Četla jsem a překládala a stále víc jsem si uvědomovala, že mi tou prací sama prozřetelnost daruje po celý ten dlouhý čas latentně jistě přítomnou, ale sobě samé snad podvědomě odpíranou katarzi,“ píše Kateřina Pošová (1930–2008) ve svém Neobvyklém doslovu ke knize Člověk bez osudu. Knihu překládala v roce 1997, až v roce 2003 byl její autor Imre Kertész oceněn Nobelovou cenou. V tomtéž roce vydává nakladatelství Prostor v edici Česká paměť knihu Kateřiny Pošové nazvanou „Jsem, protože musím..., napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku“.
Čtěte také
Narodila se v Kežmarku v židovské rodině architekta a stavitele, dětství prožila v tehdy maďarských Košicích. Jako čtrnáctiletá byla v červnu 1944 s rodiči deportována do Osvětimi a posléze do dalších koncentračních táborů v Lotyšku, Polsku a Německu. Do Košic se vrátila sama. V devatenácti letech (to už se synem) se přestěhovala do Prahy, znovu se provdala, narodila se jí dcera a v 50. letech nastoupila do Maďarského kulturního střediska, kde působila několik desetiletí.
Především díky Kateřině Pošové měla česká veřejnost možnost se seznámit s kvalitními maďarskými filmy, podávala zasvěcené hodnocení sousední kinematografie a zprostředkovávala i spojení filmových režisérů a herců.
Překladatelka, tlumočnice a filmová novinářka se ve svém rozhlasovém vyprávění dotýká nejen temných stránek minulého století a nelidského vytržení ze šťastného dětství. Soustředí se především na jedinečné osobnosti, které ve svém životě potkala, na své profesní začátky a práci v Televizní filmové tvorbě i Krátkém filmu Praha.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.