Jsem, protože musím. Rozhlasové vzpomínky tlumočnice a filmové novinářky Kateřiny Pošové

„Četla jsem a překládala a stále víc jsem si uvědomovala, že mi tou prací sama prozřetelnost daruje po celý ten dlouhý čas latentně jistě přítomnou, ale sobě samé snad podvědomě odpíranou katarzi,“ píše Kateřina Pošová (1930–2008) ve svém Neobvyklém doslovu ke knize Člověk bez osudu. Knihu překládala v roce 1997, až v roce 2003 byl její autor Imre Kertész oceněn Nobelovou cenou. V tomtéž roce vydává nakladatelství Prostor v edici Česká paměť knihu Kateřiny Pošové nazvanou „Jsem, protože musím..., napsala jsem si ve čtrnácti do lágrového deníku“.

Čtěte také

K maďarštině mě přivedlo cosi mezi nebem a zemí, říká hungaristka Simona Kolmanová. Začíná Měsíc autorského čtení

Narodila se v Kežmarku v židovské rodině architekta a stavitele, dětství prožila v tehdy maďarských Košicích. Jako čtrnáctiletá byla v červnu 1944 s rodiči deportována do Osvětimi a posléze do dalších koncentračních táborů v Lotyšku, Polsku a Německu. Do Košic se vrátila sama. V devatenácti letech (to už se synem) se přestěhovala do Prahy, znovu se provdala, narodila se jí dcera a v 50. letech nastoupila do Maďarského kulturního střediska, kde působila několik desetiletí.

Především díky Kateřině Pošové měla česká veřejnost možnost se seznámit s kvalitními maďarskými filmy, podávala zasvěcené hodnocení sousední kinematografie a zprostředkovávala i spojení filmových režisérů a herců. 

Překladatelka, tlumočnice a filmová novinářka se ve svém rozhlasovém vyprávění dotýká nejen temných stránek minulého století a nelidského vytržení ze šťastného dětství. Soustředí se především na jedinečné osobnosti, které ve svém životě potkala, na své profesní začátky a práci v Televizní filmové tvorbě i Krátkém filmu Praha.