Jsem nejzábavnější člověk, kterého znám, říká hrdinka knihy o stáří
„Musím se smát a brečet, jsem totiž ten nejzábavnější člověk, kterého znám,“ říká v závěru knihy norské spisovatelky Kjersti Annesdatter Skomsvoldové, čím jdu rychleji, tím jsem menší. Přes vtipné prohlášení, je to kniha o vážných věcech.
Kjersti Annesdatter Skomsvoldová se narodila v Oslu v roce 1979. Než se stala spisovatelkou, studovala matematiku a informatiku v Trondheimu. Svoji literární prvotinu vydala v roce 2009, tedy jako třicetiletá a získala za ni Cenu Tarjei Vesaase pro nejlepší prvotinu roku. Tehdejší věk autorky je dobré si uvědomit především proto, že tématem jejího díla bylo stáří.
Co říct o obsahu této drobné knížky? Snad, že vzdor všem rozsáhlým a děsuplným severským detektivkám, zde se ukazuje mnohem pravdivější a sympatičtější tvář evropského Severu. A strach, obavy a hrozba konečnosti tu konec konců nechybí.
Úmrtní oznámení ke snídani
Mathea Martinsenová si v novinách každé ráno pročítá úmrtní oznámení a představuje si, že mezi nimi brzy najde to svoje: „Už žiju delší dobu než všechna ta unavená srdce a ty pilné ruce z dnešních úmrtních oznámení, ale zároveň jsem toho určitě udělala ze všech nejmíň, sotva jsem vyšla ze dveří, a jsem snad proto ještě mezi živými?“
I když je Mathea nejspíš tím, o kom lze prohlásit „prostá žena“, je natolik prozíravá, že myslí nejen na tzv. poslední věci, ale i na ty předposlední. A v tom je vtip této knihy, neboť mluví o záležitostech přirozených a nevyhnutelných ani ne tak s nadhledem, jako s obdivuhodným srozuměním. S tím, čemu se nelze vyhnout, je třeba se smířit. Ale zároveň je důležité přijít na způsob, jak své smířená ovládnout. Pak je i stáří docela přijatelné.
