Jsem naturalizovaným Čechem na Moravě, říká lékař a básník Vladimír Šrámek

24. září 2021

Anesteziologa, profesora Masarykovy univerzity, ale i autora veršů představuje Radek Štěpánek.

„Volavka šlape mokřad / slunce se valí ohřát / opilý na jedno oko / kulhavý na polovinu mozku / jdu světem / pod jezem / nasáklá rybinou / voda vře.“ Abych představil Vladimíra Šrámka a jeho novou knihu Plná ústa hladová, musel jsem si vybrat tuhle báseň s názvem Jižní Čechy. Proč jsem musel? Přišlo mi to víc než symbolické. S Vladimírem Šrámkem jsme se totiž právě v jižních Čechách před lety poznali, přesně řečeno v Prachaticích, odkud pocházím a kam vedou i Vladimírovy rodinné kořeny. Navíc, jižní Čechy jsou na půli cesty mezi Plzní, kde Vladimír Šrámek začínal, a Brnem, kde už řadu let působí.

Působí? Pro označení činnosti básníka je to zvláštní slovo, možná trefné. Jenže Vladimír Šrámek navíc není jen básník, ale také přednosta Anesteziologicko-resuscitační kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny. A i když o něm dnes budeme mluvit jako o básníkovi, nemůžeme jeho civilní profesi opomíjet. Do jeho básní se totiž ostré lékařské vidění světa často propisuje – ať už přímo tematicky, nebo jistým druhem břitkého nadhledu, který musí být zřejmě lékařům vlastní. Stálo navíc také u zrodu další části Vladimírova brněnského „působení“ – právě lékařská profese totiž bývala svorníkem básníků, jejichž díla vydával v edici Srdeční výdej, která do roku 2013 působila pod Nakladatelstvím Masarykovy univerzity, později se osamostatnila a činná je i dnes, jen v ní už nevydávají pouze lékaři a lékařky. Ostatně, i Plná ústa hladová vyšla právě v Srdečním výdeji, už jako kniha jednadvacátá.

Kromě knih básní vychází v Srdečním výdeji i cestopisy z míst vzdálených i bližších, které Vladimír Šrámek píše také. Ani je nelze opomíjet. Osobně totiž vnímám jako takové drobné cestopisy i jeho básně. Jsou to často výstižné popisy situací, útržky paměti zaznamenané na cestách, glosy k nenadálým setkáním, zastavení v běhu životem, v té dostihové sezoně pivovarského valacha, jak se jmenuje jedna z předchozích Šrámkových sbírek.

Vladimíre, kdy vlastně píšeš?

Píšu, když mě něco napadne, takže hodně nepravidelně a čím dál méně.

A podle čeho si vybíráš své motivy?

Motivy si asi nacházejí mě samotného. Nacházím se v takovém rozpolcení mezi začátkem života – před sedmi lety se mi narodila dcera – a moji rodiče pomalu odcházejí, sám už jsem taky překročil zenit, takže na druhé straně řeším otázky konce života. To mimochodem často i ve špitále. Takže žiju mezi těmito dvěma póly.

Říkáš, že píšeš pořád méně nebo si čas nacházíš pořád hůř, čím to je?

Asi to není o čase, hlavně ta poezie, možná u pokusů o miniprózy je to o čase. Spíš to záleží na počtech nápadů, na možnosti odreagovat se od běžného shonu. Možná nepíšu o tolik méně, ale už mě nežene mladická touha všechno hned vydat a vidět na papíře, takže si dopřeju čas a probírku a nespěchám tolik na nový titul.

Vím, že v předchozím roce jsi měl v práci na starost určitě nejvytíženější a nejsledovanější oddělení – starali jste se o covidové pacienty. Ne, že bych se tě chtěl ptát na práci, ale měl jsi vůbec myšlenky na poezii?

Příliš ne. Opravdu jsem si zapracoval – jako kdysi v mládí, možná ještě o trochu víc. Ale možná se to ve mně všechno nashromáždilo, ono je to někdy dobře. Když se psaní nevybavuje a není takzvaně o čem – tak je třeba nažít, třeba do únavy, a pak se motivy samy objeví.

A otiskla se covidová zkušenost nějak i do tvé nové knihy?

Myslím, že vůbec ne. To je něco, co je paralelní. Koketovat s literaturou – schválně to zlehčuju – jsem začal právě proto, abych měl protipól, druhou nohu, určitou stabilizaci vůči té „áristické“ medicíně, intenzivní, která je někdy vyčerpávající a může člověka rozkolísat svým tempem.

Takže to bereš jako bod, kterého se můžeš chytit?

Čím dál víc mě medicína, jak mi přibývají léta, zajímá nejen z fyziologického a diagnostického hlediska, ale i z etického, psychologického, filozofického – a to má čím dál blíž k tomu, co jsem od začátku hledal v poezii – ke kráse a tomu, co přetrvá.

Jak už jsem naznačil v úvodu, pocházíš z Plzně, žiješ v Brně, tví předci žili na Prachaticku. Kde se cítíš doma a co pro tebe domov vlastně znamená?

To je věc, která mě donutila k zamyšlení. Zjistil jsem, že vlastně nevím, kde se teď cítím doma. Zjistil jsem, že jsem ne rozpolcen, ale na třetiny rozťat. Napadlo mě, že člověk se cítí doma tam, kde chce být pohřben. A to já ještě přesně nevím. Tak snad mám ještě nějaký čas na rozmyšlenou.

Píšeš i cestopisy a vydal jsi i knihu povídek Skokem plavmo (vycházely v revui Weles). Napadlo mě proto, kde je ti nejlíp. Mluvili jsme o kotvě v poezii, ale kde tu kotvu nacházíš tady na světě?

V Brně mám kotvu, protože tu mám rodinu. Žiju tu přes dvacet let. I když jsem ještě pořád trochu Čechem na Moravě, tak už naturalizovaným. Je ale dobré tu kotvu vytáhnout a přeplavit se do druhého kotviště – to jsou jižní Čechy. Plzeň asi tolik ne, to je krásná vzpomínka a pěkné město, kterým se teď procházím a kam rád jedu za rodiči a za sestrou. Ale jsou to Prachatice, Lhenice, chalupa a podhůří Šumavy, kde je moje druhé kotviště.

Píšeš i povídky. Máš nějaký nápad, ke kterému by ses chtěl v budoucnu dostat – například velký román?

Snad se dožiju důchodu, už mi moc let nezbývá, a koketuju s myšlenkou zkusit něco napsat, mám nějaké nápady. Ale když jsem přemýšlel o tom svém „psaní románu“, tak mě spíš napadla jedna báseň: „Až budu v důchodu / budu psát a číst si“. Pak mě napadlo, že se to vyvine: „Až budu v důchodu / budu si číst a psát“, a třeba to skončí jenom: „číst si dobré romány“. Asi zjistím, že nic světoborného nenapíšu a dočtu to, co mi chybí.

V minulém roce jsme si moc kulturních akcí neužili. Chystáš uvedení sbírky?

Přátelům básníkům jsem ji rozdal, sešli jsme se už potřetí na břehu řeky Svratky. Sám váhám, jestli to přečíst v jednom z těch míst, která jsou mi blízká, ať už Skleněná louka nebo kavárna Flexaret. Ještě se rozhodnu, jestli teď na podzim sbírku uvést širšímu fóru.

autor: Radek Štěpánek
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.