Jsem jako dítě, nic neočekávám. Aleš Palán přichází s novou knihou rozhovorů se samotáři, tentokrát z Čech a Moravy

31. prosinec 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Aleš Palán

Rok a půl jezdil novinář a spisovatel Aleš Palán do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor až po Beskydy. Výsledkem jeho cest je kniha Jako v nebi, jenže jinak, ve které rozmlouvá s osmi samotáři a samotářkami, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci.

Palán v aktuální sbírce rozhovorů navazuje na knihu Raději zešílet v divočině, která se loni bez nadsázky stala literární událostí roku. Dočkala se šesti vydání a prodalo se jí čtyřicet tisíc výtisků. Zkušený publicista v ní zachytil šumavské poustevníky, jejichž názory i způsob života dalece přesahují horizont běžných standardů a společenských konvencí. „Říkal jsem si, že tohle okrajové, regionální téma a neznámí hrdinové nemohou nikoho zajímat. Přesto byl kritický i čtenářský ohlas nebývalý. Ani potom jsem ale nepřemýšlel o tom, že bych v tomto projektu jakkoli pokračoval,“ říká autor, který teď přichází s osmi novými rozhovory.

Přijeď se podívat na pošuky

Ke kočování po koutech Čech a Moravy a k dalším rozmluvám se samotáři ho nakonec přiměli lidé, kteří se na něho obraceli s tipy na zajímavé lidské tváře a osudy. „Psali mi mí přátelé i čtenáři a říkali: u nás za vesnicí žije zajímavý pošuk, přijeď se podívat. A já jel,“ vypráví novinář, který nakonec objevil několik svébytných bytostí, které ho hluboce oslovily. Právě lidská blízkost pak rozhodla, že se do nové knihy pustil: „Hlavní hledisko pro mě byl fakt, že mí respondenti nejsou jen samotáři, ale zároveň i mí přátelé. Ne že by to u předchozí knihy takhle nebylo. Většinou jsme se ale sblížili až během dialogu, někdy až po vydání knihy.“

Aleš Palán se samotářem Zdeňou Sátorou

Jít na hlubinu a nedávat si žádné hranice

Aktuální knížka se tak od předchozí v mnohém liší. „Jako v nebi, jenže jinak je světlejší a mnohem veselejší. Přírodní mystika a ponor do temnot nechybí ani tady, ale není tak dlouhý ani bolestný,“ říká autor, který se se svými hrdiny i v nové knize odvážně vydává na hlubinu. Ptá se na život mimo systém, na ztracené sny, naplněné touhy, víru i hodnoty. „Šel jsem tentokrát hlavně po situacích. Na rozhovory se nepřipravuji a předem od nich nic nečekám. Jsem jako malé dítě, které se chytá úsměvů a drobností na stole, pokud tedy tito lidé vůbec nějaký stůl mají,“ dodává novinář, který rád nechává věci svobodně běžet. „Když je rozhovor nepřipravený, dovede nás k tomu, co ani já, ani můj partner nečekáme. Teprve tehdy jdeme na hlubinu, k věcem, které jen kdesi tušíme.“

Jako v nebi, jenže jinak, obálka knihy

Chudoba vidí potřebnost druhého

Výsledkem rozhovorů je tak zcela nový, nezvyklý pohled na existenci. Důkaz té, která se nenechá spoutat žádnými společenskými koncepty, pravidly ani nároky. Té, která následuje vnitřní potřebu svobody a vlastní vizi života. Takovou má v nové knize nejen Bajza, poustevník Anděl nebo bývalý horník Zdeňa Sátora, ale i dvě ženy, Karin Kocumová a Kateřina Provázková. Setkání s nimi je pak jako otevření dveří k novým pohledům, zkušenostem i sensitivitě. A to nejen pro čtenáře, ale především pro autora. „Zmíním Zdeňu z Chřibu, který stejně jako většina samotářů žije ve velké prostotě. Přesto, nebo snad právě proto, je nesmírně otevřený a rozdávačný. Jasně mi ukázal, že chudoba si uvědomuje potřebnost druhého,“ vzpomíná autor, kterého Zdeňa po dobu setkávání učil i radosti. „V podmínkách, kde by si každý jiný zoufal, se on raduje. Skutečně žije tady a teď, jako nějaký buddhistický mnich. Navzdory chudobě žije neuvěřitelně kvalitní život.“

Jihočeský samotář Bajza bydlí ve staré vejtřasce. Společnost mu dělají čtyři psi a šest koní

Fotky tváří i krajiny

Životy samotářů dokumentují i v nové knize desítky fotografií, jenže jinak než v knize předchozí. „Chtěl jsem, aby v této knize víc zaznívala krajina. Jihočeské rybníky, Polabí, Moravské hory, Chodsko, to jsou rozdílné krajinné charaktery. Často vyjadřují charakter hrdinů, protože člověk si krajinu volí, nebo možná krajina si volí jeho,“ vysvětluje Palán, který tentokrát k práci přizval fotografku Johanu Pošovou. „Na předchozí knize jsem spolupracoval s Janem Šibíkem, což je fotograf rychlý, všímavý, reportážní. Johana je zase zadumaná a soustředěná,“ říká novinář, kterého jiný přístup nové spolupracovnice ze začátku trochu zneklidnil.

Nejen vizuální dokument, ale i komentář

Vzpomíná třeba na situaci, kdy se před Bajzovou maringotkou rvalo několik psů o klacek. „Byla to neuvěřitelně krásná a dynamická situace. Zatímco Šibík by se už dávno válel v blátě a rval psům klacek z huby, Johana seděla a říkala jéé. Volal jsem foť a zoufal si, že jí ta situace uniká. Záhy jsem ale pochopil, že to tak není, že její pohled je mnohem komplexnější. Její fotky navíc nejsou jen vizualizace, ale i komentování. Je to další hlas k rozhovoru a něco, co trvá. A to je přesně to, co hledám u svých rozhovorů,“ uzavřel Palán.

Johana Pošová a Aleš Palán
Spustit audio

Související