Jsem denní snivec, říká čerstvá držitelka Ceny Českého PEN klubu Daniela Fischerová

12. leden 2019
Daniela Fischerová

Desítky dramatických textů a rozhlasových her, ale také řadu próz, básnických sbírek a v neposlední řadě i knih pro děti, zahrnuje tvorba české spisovatelky Daniely Fischerové. A právě s čerstvou laureátkou Ceny Českého PEN klubu vám Mozaika přináší rozhovor.

Jako dramatička debutovala v roce 1979 hrou „Hodina mezi psem a vlkem", která byla po třech představeních zakázána a dalších osm let se tvorba Fischerové nemohla hrát. „K divadlu jsem přišla za nejtemnějších dob socialismu úplnou náhodou. Dostala jsem nabídku, že bych mohla zkusit napsat muzikál o Françoisi Villonovi. Divadlo, které si to objednalo, předpokládalo, že to bude hra plná zpěvu, tance a romantiky velkého zločince a génia. A mně z toho vyšla hra, kterou pak cenzura zakázala s tím, že je to hra protirežimní.“

Před dvaceti až pětadvaceti lety byly mým hlavním tématem vina a nevratnost našich činů – že cokoli, co uděláme, už se nedá vrátit zpět. K tomuto tématu se už ale nevracím. Začala mě hodně bavit tvorba pro děti – mám touhu ukázat dětem život takový, jaký je a ne jaký mu pořád předkládají dětské knížky.

Od roku 1989 autorka často a úspěšně spolupracovala s Českým rozhlasem. Její rozhlasové hry získaly řadu ocenění a byly přeloženy do mnoha světových jazyků. „Většinu života jsem se cítila především jako dramatička. Rozhlas je dramatický žárn a přitom je neviditelný. Není tam nic, co vám nabídne film, divadlo, televize. Musí si tam vystačit holé slovo samo. To mě na tom pokoušelo nejvíc.“

Jsem denní snivec. V mé mysli žijí desítky postav, které znám poměrně důvěrně, rozprávějí spolu, zažívají nějaká dramata a z tohoto proudu denního snění se pak oddělí malá částečka, ta vykrystalizuje, já to pak napíšu, vydám a mám z čeho žít.