Josip Osti „hladí dlaněmi ze slov“ ve sbírce Na kříži lásky
Pokud by se někdo rozhodl sestavit žebříček výskytu básníků a vydávaných sbírek, dvoumilionové Slovinsko by jistě zaujímalo jeho přední příčky.
Přesto lze i v této zemi bohaté na veršotepce o jednom z nich prohlásit, že je postavou typově výjimečnou. V doslovu básnické sbírky Na kříži lásky je takto označen její autor, Josip Osti, básník, prozaik, esejista, literární kritik a překladatel.
„Když nejsi se mnou v Tomaji, ve dne v noci/ tě tešu na zahradě z křišťálově průzračného/vzduchu na Krasu… Po paměti očí, které tě/ zdlouha sledovaly, a rukou, které tě dlouze/hladily. Po paměti srdce, které naslouchalo/ bušení tvého a bušilo s ním v souladu.“
Básně Josipa Ostiho jsou vyznáním, opakovaným vyznáváním se, neustálým oživováním vzpomínek, obranou před jejich zánikem ve chvíli, kdy vztah i milovaná osoba se ztratily v minulosti. Verše Josipa Ostiho, slovinského básníka pocházejícího z bosenského Sarajeva, jsou něžným vzdorem vůči zániku a pomíjivosti.
„Osobnosti typu Josipa Ostiho slovinská poezie téměř nezná,“ píše v doslovu „Josip Osti a Eros-Thanatos“ slovinský slavista a překladatel Peter Kuhar. A pokračuje: „V určité, pro něj osudové chvíli, odešel ze Sarajeva do Lublaně. Krátce nato začíná psát básně ve slovinštině, v jazyce dvou milionů lidí. Přestoupí z „většího“ jazyka do „menšího“, a to, jak sám zdůrazňuje, z úcty k národu, který svou identitu spojuje s jazykem, nikoliv s tradicí státnosti.“ Srbochorvatština, kterou mluvil od dětství, se pro něj stane „jazykem vzpomínek“.
Josip Osti se narodil roku 1945 v Bosně, která se právě od tohoto roku konce druhé světové války, stala jednou ze šesti svazových republik Jugoslávie. Na začátku devadesátých let, pro tento region neklidných, ba tragicky válečných, odešel Osti do Slovinska. Ne však kvůli politickým či ideovým názorům, ale pro lásku – k tradici, historii, ale především, což sám neskrývá, pro lásku k ženě. Jistě však jako vnímavý a citlivý člověk dobře věděl, že odejde-li kamkoliv, ponese s sebou i do přítomnosti vše předtím prožité.
„Dokážeme, moje milá, ochránit kouzlonašeho příběhu? Kouzlo života. A i kdyžnebudeme mít nic jiného,dělit se o nebe nad námi a sluneční zlatove všech kolem nás a v nás. V létěse slunit jako se teď, podoben ještěrce,v Tomaji, kraji mého dobrovolnéhovyhnanství, sluním já. Po zimě, ité nejhorší, se pak hřát na slunci srdce. Játvého, ty mého.“
