José Pliya: Maska Siky

Tři přátelé, intelektuálové středního věku, pocházející z Afriky, ale žijící v Paříži, se po dvaceti letech sejdou, aby zavzpomínali na gymnaziální léta, léta sladké svobody. V průběhu setkání se ukazuje, že jejich „hříchy mládí“ nebyly tak docela nevinné. A minulost se nečekaně připomene – kdosi jim na oslavu doručí africkou, přesněji jorubskou, masku plačící dívky. Vše je najednou zpochybněno, jakoby k nim africká vlast promluvila voláním, které zpochybní celý jejich dosavadní život. Hořkou komedii beninského autora můžeme číst jako frašku, absurdní drama, existenciální detektivku nebo magický rituál. A nebo vše dohromady.

José Pliya je synem slavného otce, Jeana Pliyi, významného beninského literáta a politika. Narodil se 17. dubna 1966 v beninském městě Cotonou. Vlastní francouzský pas, ale v podstatě je stále na cestě a křižuje všemi světovými stranami. Kromě francouzštiny ovládá také španělštinu, angličtinu a němčinu. Je ženatý, má tři děti a na svém kontě bohaté zkušenosti divadelní: herecké, režisérské, autorské i organizátorské.

Africké léto na Vltavě: Velká kulturní oslava zapomenutého kontinentu

• Upravit
• Smazat

Pro divadlo se nadchl během studií v Nigeru. Hrál v několika hrách Tristana Bernarda, Courtelina, Moličra. Ve druhé polovině 80. let minulého století přišel studovat do Francie. Absolvoval herectví i humanitní vědy na Sorbonně a na univerzitě v Lille. Poté několik let učil na francouzských školách. Počátkem 90. let působil v Rovníkové Guiney s divadelní skupinou Arena Blanca, kterou založil a vedl. Tato divadelní skupina existuje dodnes.

V roce 1996 byl jmenován do čela Francouzsko-kamerunské aliance. V místě svého působiště – N´Gaoundéré – založil divadelní soubor Danata. Po dvou letech odešel z Kamerunu do Karibiku. Stal se ředitelem Francouzské aliance na ostrově Dominika, kde se zejména zasloužil o vznik prvního divadelního festivalu v kreolštině. Sezónu 2002/2003 strávil v Národním divadle ve Fort de France na Martiniku jako autor-rezident.

Michal Lázňovský|foto: Tomáš Vodňanský

Rozhovor s překladatelem hry Michalem Lázňovským
(Ptal se Hynek Pekárek)

Maska Siky není první hra afrického autora, kterou jsi přeložil. Jak se k textům „afrických Pařížanů“ vůbec dostáváš a čím tě jako překladatele a dramatika zaujaly?

Vlastně jsem přeložil tři hry francouzských autorů afrického původu. Sérii otevřela hra Nestyda autora původem z Pobřeží slonoviny – Koffi Kwahulé. Pak jsem pro rozhlasovou stanici Vltava přeložil Bajku o lásce, pekle a márnici od konžskofrancouzského autora Cayi Makhele. A teď tedy došlo na Masku Siky beninského autora José Plyii. – Všechno to začalo spoluprací s Lucií Němečkovou, která se snažila Hradecký divadelní Festival evropských regionů rozšířit i o regiony mimoevropské. A pak se dokonce rozhodla založit v Praze festival Tvůrčí Afrika. Začali jsme hledat texty, a to už pak je jako horolezectví – každý krok vám nabídne nějakou další cestu. A musím říct, že jsem se dostal do docela zvláštního rozpoložení – člověk si totiž po nějaké době zvykne na určitou poetiku a ona před ním pomalu otevírá nové světy… Čím více se tomu neznámému světu otevíráte, tím víc zjišťujete, že je to svět sice neznámý, ale zároveň pochopitelný. Je to krásný, bohatý a vzrušující svět lidí. A i když naše kultury, ve kterých jsme byli vychováni, jsou jiné, nemám v tomhle problém racionální ani pocitový. Myslím, že se mi „vciťování“ docela daří.

Pro dobré pochopení díla však může být pouhé vciťování zavádějící…

Hlavním prostředníkem je samozřejmě jazyk, který je nutno přesně zkoumat a studovat – a to jak exaktně, tak i emocionálně. Občas se píše o reáliích, které jsou vám záhadou – třeba když se mluví o afrických potravinách. Ale s tím mi naštěstí pomáhá manželka. A když už nevíme kudy kam, odpovídají na dotazy ochotně i sami autoři.

Poznáváš Afriku pouze skrze literaturu?

Musím říct, že nejsem velký cestovatel a tahle forma poznávání Afriky je pro mě velmi příjemná a zábavná. Baví mě „přesahy“, styčné body i „jinakost“. S Komenským bych řekl: „Kolik kultur znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Já si myslím, že být vychován v jedné kultuře je nutné a téměř nevyhnutné, ale zároveň omezující. S Afričany si připadám jako na návštěvě u lidí, kteří mi ochotně nabízejí pohled do svého života, aniž by mi ho vnucovali. Nabízejí obrazy, způsob myšlení a citovost, které Evropu nesporně obohacují. Pro mě je to, jako když se na tržišti zastavíte u stánku s exotickými plody, které nejdříve zvědavě okukujete a o kterých pak postupně zjišťujete, že jsou nejen jedlé, ale dokonce přitažlivé a chutné (i když vám třeba všechny také nesednou, to je normální…)

Jak se afričtí autoři ve Francii prosazují?

Řekl bych, že v současné době se jim daří velmi dobře. Francie se v minulých desetiletích velice otevřela africkým vlivům – což je zřejmě přirozený následek odeznělých koloniálních vazeb, a tak je tam cítit něco, co my si v Praze těžko umíme představit: pocit „normální“ a každodenní přítomnosti Afriky, pochopitelně zvláště v Paříži. Afrika už prostě není žádná exotika.

Já jsem vlastně vděčný za možnost kontaktu s francouzskou kulturou i proto, že to není jen evropská záležitost, ale že otevírá i další obzory, v tomto případě africké. A když se člověk pořádně podívá na texty afrických autorů, uvědomí si, že u mnohého z nich by už „rasu“ nepoznal a že je často velmi zavádějící ptát se, jakou barvu měla autorova pleť. Ale některé z těch her jsou pochopitelně vysloveně spojené s africkou půdou a kulturou. Jiné jsou ale zase zcela nadčasové a „globální“ a některé jsou více spojeny s francouzskou kulturou a vzdělaností. Rozhodně už to ale nejsou hry zakomplexované. Jsou to vesměs hry psané pro vyspělou divadelní kulturu a pro vyspělé publikum.

Mohl bys nový titul stručně přiblížit našim posluchačům?

Maska Siky je vlastně jednoaktovka, hra rozvedená na jednom nápadu. Silná je v tom, že její ústřední myšlenka je obecně lidská. V tomto případě se jedná o, řekněme, obecně mužský problém: tři přátelé se setkají po dvaceti letech. Co jiného se může stát, než že si to chtějí užít, chtějí se radovat, vzpomínat na staré zlaté gymnaziální časy. I když ještě nejsou staří, přeci jen už jedou v nějakých kolejích, jsou společensky zařazení, a tedy nutně chudší ve srovnání se svobodou mládí, kdy ještě všechno bylo možné: alespoň ve vzpomínkách a představách. Jenže čím víc přátelé oslavují, tím více se vkrádá podezření, že všechno není tak docela v pořádku. A že to „nevinné mládí“ a jeho dobrodružné výboje nebyly tak docela nevinné. Jako by je minulost začínala dohánět, ozývají se „hříchy mládí“. Jak vážné je jejich volání?

Naši tři hrdinové, černí intelektuálové středního věku, si dosud spokojeně a spořádaně žijí v Paříži. Přijali evropskou (globalizovanou) měšťáckou kulturu a morálku, byť každý trochu po svém, a na svou vlast téměř zapomněli. Ale jejich mládí, klíč k jejich životu, leží v jejich domovině, v Africe. A projeví se zcela nečekaně. A co je pozoruhodné – ti tři černí Evropané jsou vůči tomuto volání bezmocní a bezbranní.

Ale to známe i my. I k nám naše minulost promlouvá hlasem, který důvěrně známe a který je pro nás zároveň velkou neznámou. V tom je Maska Siky všelidská. Víc o ní prozrazovat nechci, protože je lepší si nechat malé překvapení: je to přeci jen tak trochu detektivka.