Jiří Surůvka - umění pro malé i velké
Jiří Surůvka nemá odborné výtvarné vzdělání, ale zřejmě mu to nevadí. Má totiž něco cennějšího - nápady a nezkrotnou touhu po komunikaci. K vyjádření svých myšlenek a pocitů používá nejrůznější výrazové prostředky - od klasické malby, přes počítačovou grafiku, až ke kabaretu.
Dílo Jiřího Surůvky je originální, a přitom skvěle - námětově i formálně - odpovídá představám o současném výtvarném umění. Ty charakterizuje nový zájem o klasickou malbu a sílící využití nových médií, v Surůvkově případě videa a počítače. Ve své rozmanité a zároveň vzácně celistvé tvorbě se často odvolává na známá fakta a obrazy. Historické události, osobnosti nebo obecně přijaté symboly různým způsobem upravuje, většinou shazuje nebo karikuje, zapojuje do nečekaných vztahů a souvislostí, jako blesk je tak náhle osvětluje z netušené strany.
Sůrovkovy práce mají několik vrstev, úplně nahoře je vždy rovina lidového humoru, nápad, glosa, postřeh, pošklebek. Námětem jsou většinou lidé, ne obyčejní smrtelníci, sousedé odvedle, ale nedostupné osobnosti, hvězdné bytosti, které sice všichni jakoby důvěrně známe z médií, ale sotva je potkáme na ulici. Na dvou počítačových discích telefonoval před časem Jiří Surůvky přímo se samotným Adolfem Hitlerem. Na jedné straně stojí sebevědomý vůdce, na druhé se i přesto, že nemůže být vidět, hrbí servilní umělec. Obrazy jsou spojené stejnou činností - telefonním vedením. Vypadá to jako pouhý vtip, ale od minulosti, ed epochy, se nelze odpárat či odstřihnout, jsme s ní spojeni pupeční šňůrou, je v nás zaseknutá jako střepina.
S mediálně známými obrazy nakládá Surůvka jako s jakýmkoli jiným nalezeným materiálem, v podstatě je mu lhostejné, zda to jsou, jako v jednom z posledních cyklů, mrtví obránci varšavského gheta nebo Josef Vissarionovič Stalin. Obecná známost umožňuje oslovit i lidi, kteří by se jinak k výtvarnému umění nedostali. Počítačově upravované (manipulované) obrazy tiskne na řídkou síťovinu z umělé hmoty. Průhledná tkanina tlumí barevnost a při správném nasvícení vytváří na zdi stíny. Když divák kolem obrazů přechází, složí se struktury - skutečná tkanina a její nehmotný obraz - v novou, proměnlivou a tedy neuchopitelnou skutečnost, do díla tak vstupuje jako nová významná a významová složka pohyb.
Surůvkova díla mají blízko k reklamě. Ze začátku provokovala ostrými náměty, ale díky masírce sdělovacích prostředků jsme si už na leccos zvykli. Poměrně spolehlivým prostředkem k vybuzení zájmu dál zůstává blízkost smrti. Přemíra silných (hrůzných, drásavých i krásných) obrazů působí ale jako roga, snižuje práh citlivosti, narušený organismus si žádá silnější a silnější dávky, ale lidskou bolest, bídu a utrpení donekonečna stupňovat nelze. Lepší možností je humor, ale ten na každého neplatí. Surůvkův humor navíc není žádné lehké vtipkování, za maskou šaška a blázna zůstává neobyčejně vážný. Potřeba sdělení často převládne nad formou, mnohí dála jsou potom jenom nahozená jako kabaretní improvizace, ale Surůvkova síla je mimo jiné i v tom, že reaguje okamžitě. Jiří Surůvka ale je - jak dokladují jeho obrazy - i výjimečný, přímo přírodní malířský talent. Jeho další cesta by proto mohla vést k osobně zažité malbě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.