Jiří Sozanský: Pocit jako postava z Orwelova románu 1984 mám už dlouho
Normalizace nám dnes není vnucována násilím, současná společnost ji volí sama. Důvody, proč se lidé sami rozhodují podřezávat si větev, jsou pro mě nepochopitelné, říká malíř a sochař, který se střetem člověka se zvůlí moci zabývá celoživotně ve svém díle.
Do Vizitky přišel společně s Richardem Drurym, vedoucím uměleckého oddělení GASK v Kutné Hoře a kurátorem výstavy Signum actus / Znamení činu, která zde právě probíhá. Jsou na ní shromážděny obrazy a plastiky, kterými Jiří Sozanský v symbolické rovině reflektuje mučednický protest studentů Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969.
V důsledku toho, co se ve společnosti odehrávalo po Palachově sebeupálení, jsem ztratil vnitřní motivaci zůstat na AVU a chtěl jsem jít raději k lopatě. Můj pedagog, profesor Jiroudek, mi položil přímou otázku, jestli s Palachovým činem souhlasím. Bez váhání jsem odpověděl, že souhlasím a on bez váhání kontroval: tak proč se neupálíte taky? A o tom jsem přemýšlel následujících padesát let.
Jan Palach 50. Příběh oběti, která změnila naše dějiny. Speciální program Vltavy ve zvuku
Události Palachova týdne mají letos 50. výročí. Po roce osmiček přichází rok devítek, tedy po Mnichovu okupace, po komunistickém puči první čistky a po sovětské okupaci tvrdě nastupující normalizace.
Svůj pocit Palachova vrstevníka vylíčil Sozanský takto: „Při vědomí jeho činu jako měřítka hodnot se nedalo žít, protože vše, co člověk udělal, bylo málo, vše byl kompromis.“ Rozhodnutí odejít z AVU zvrátilo seznámení s Olbramem Zoubkem, v jehož atelieru Jiří Sozanský objevil posmrtnou masku, kterou Zoubek sejmul Janu Palachovi .
Zjistil jsem, že existují umělci, kteří se tlaku doby nepodvolují. Odlitku Palachovy tváře jsem se ale tehdy nedovolil ani dotknout a nikdy by mě nenapadlo, že bych našel odvahu s ním pracovat.
Až když dovršil šedesátku, zapracoval Sozanský odlitek Palachovy tváře do svého cyklu Povznesení. Část je umístěna ve stálé expozici GASK, část je do konce ledna symbolicky vystavena ve foyer FF UK, kde Palach studoval. Na aktuální výstavě jsou také umělcovy nejnovější strukturální obrazy. Sozanský vyšel z fotodokumentace pořízené lékaři a kriminalisty v době, kdy Janové Palach a Zajíc zemřeli. A spojil s nedávným nálezem vlajky, kterou bylo na prosektuře zakryto Palachovo tělo a jejíž pravost potvrdil rozbor vzorků DNA. Fotografie proto postupně zakrýval touto československou vlajkou.
Tělo není vidět, ale cítíme reziduální stopy lidské přítomnosti. Jako obrys a tušení v duši člověka, který vnímá, co se odehrálo.
Kde se v lidech bere zlo? Na to jsem zatím nepřišel, říká výtvarník Jiří Sozanský
Umění nemá sílu měnit politickou realitu. Ale stojí za to nastavovat jí zrcadlo, říká o své výstavě Dům strach Jiří Sozanský. Připravil ji pro bývalou věznici ve Španělsku.
„Palachův příběh je symbol a jako takový má sloužit dobru. Často je tomu naopak, symboly jsou zneužívány k prosazení zla a moci. Poselství výstavy Signum actus / Znamení činu je, aby oběti obou Janů otevíraly cestu dobru“, vysvětlil svůj záměr kurátor Richard Drury, který se v rozhovoru dotknul také toho, jak Palacha vnímá jako cizinec vzešlý z anglosaského prostředí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
