Jiří Sádlo: Přirozená zkušenost dnes vypadává ze hry

30. říjen 2017
Jiří Sádlo

Ve své základní vědecké orientaci se Jiří Sádlo věnuje především rostlinné sociologii a ekologickým invazím. Je to však člověk mnoha talentů.

„U mě je to tak, že základ je normální vědecká práce a ať mě nikdo neříká, že to nemůže být literatura. Kdyby schopní vědci měli skutečně psát beletrii, tak neselžou, i když dnes napínají svou představivost jinam.“
Psát pouze strohá vědecká fakta k získání čtenářského zájmu podle něj nestačí.

K popularizaci vědeckých textů řekl:

Pravda je košaté stvoření, z kterého je třeba vybrat ty správné větvičky. Pokud je správně neořežeme a nenaservírujeme, potom si jich nikdo nevšimne.

Touto činností se Jiří Sádlo vědomě zabývá minimálně od roku 1994, kdy vychází jeho Krajina jako interpretovaný text.

V roce 2015 vyšla knížka Praha a Brno, která v Sádlově podání zatím nejdůsledněji propojuje odborná témata a poezii na pozadí textu o ekologii města. Vychází z autorovy zkušenosti s rozevíráním propasti mezi vědeckými pohledy ,,pod lupou“ a ,,super statisticky-globálním pojetím“. Střední měřítko se tu jaksi vytratilo. A tím středním měřítkem je právě člověk. Člověk s bezprostřední zkušeností z terénu, zvídavý, s vlastním názorem.

Poměrně rozšířená představa o člověku jako o historickém reliktu tradic vznikla uměle z románů. Naopak to, co vypadá jako současný úlet, může být kontinuální tradicí.

Obchod s informacemi zvaný věda se dnes pokroutil. Přesná metoda nás nutí ptát se na detaily, kdežto přirozená zkušenost – ve smyslu patočkovském – vypadává ze hry. Vzniká vakuum, které bude třeba zaplnit opět lidmi. Ne ovšem pavědou, ale lidmi z hranice mezi uměním a vědou, nebo třeba s biologickými znalostmi a humanistickým základem, konstatoval Jiří Sádlo v rozhovoru.

V roce 2014 vychází jeho kniha Mlsné čenichání jihovýchodním směrem, kterou sám označil jako antropologickou kuchařku. Za další práci na poli gastronomickém lze považovat jeho čtivý dovětek k Zíbrtově České kuchyni za dob nedostatku.
„Čeněk Zíbrt měl smysl pro lehkou ironii. Škoda, že se nedožil dnešní doby. Rád bych s ním, Václavem Cílkem a Petrem Pokorným chodil do hospody.“