Jiří Orten a Zdeněk Urbánek: Blahoslaveni tiší. Lyrickodramatická existenciální hra o konfliktu mezi světem duševní čistoty a cynického pragmatismu

Za „příčinu“ je označována dospívající dcera onoho páru. Dívka, uvržená do němoty, je jakýmsi zrcadlem emočně nevyrovnaného vztahu rodičů, který se skládá ze lží, zraňování a přetvářek. Lyricky zhmotněná postava duševně čisté dívky stojí v kontrastu k pragmaticky uvažujícím rodičům a ostatním „dospělým“ postavám.

Konflikt se vyostřuje v momentě, kdy se pár rozhodne svou dceru na rok svěřit do péče podobně křehkého mladíka. Drama vyústí v cynický výstup soudců, jimž se mladý hoteliér musí zodpovídat z údajného zločinu spáchaného na dívce. Jazykově opulentní text vrcholí v existenciálním monologu vykonavatele spravedlnosti.

Přestože hra v sobě nese záměrný patos, nepostrádá dramatické napětí a zvraty. Proud básnické řeči nachází uplatnění právě v rozhlasovém zpracování, které je zajímavé důmyslným propojením herecké složky s hudebně zvukovou. O tu se postarali zejména skladatelé Filip Homola a Michal Kořán, působící v seskupení Kora et le Mechanix.

Minimalistická, elektronicky náladová hudba, citlivě propojená s dramatickými situacemi mnohdy i lyrického zaměření, dává inscenaci sugestivní, přitom nadčasový ráz. Interpreti byli v režii Radima Nejedlého vedeni k civilnímu hereckému projevu, který má v případě několika postav navíc i druhou stránku – poetickou a introspektivní.

Jiří Orten (1919–1941) a Zdeněk Urbánek (1917–2008) patřili ke generaci 30. let, kterou spojovalo dozrávání v předválečném a válečném období. Pocity zmaru, tísně, nejistot, ztráty hodnot a idejí je nasměřovaly k tvorbě, ve které se zaměřovali na přítomnost a na konkrétní lidské osudy. Stali se pozorovateli, nebo spíš svědky těchto osudů, jež zaznamenávali v různých literárních útvarech. Předčasně zesnulý Jiří Orten proslul nejvíce jako básník, zatímco Zdeněk Urbánek se věnoval zejména próze, později také překladům a esejistice.

Lyrickodramatická existenciální hra Blahoslaveni tiší, pojednávající o konfliktu mezi „světem“ duševní čistoty a cynického pragmatismu, je ojedinělým dílem nejen kvůli spolupráci dvou výrazných literátů. Podstatou hry je emocionální důraz směřovaný k posluchači (divákovi, čtenáři), jenž se dokáže vcítit do niterných trýzní, úzkostí a bolů lidských bytostí, toužících po naplněné lásce a pochybujících o smyslu svého bytí. Ve více než sedmdesát let staré hře je zaznamenáno všechno to, co se silně dotýká i současníka.