Film má myšlenky v lidech probudit, ne jim je vnucovat. Na život a dílo Jiřího Menzela vzpomínají blízcí přátelé, spolupracovníci i odborníci
Jiří Menzel zemřel – jeho filmy tu budou dál. Otřepaná fráze, která ovšem platí. Jeden z nejvýznamnějších československých režisérů 2. poloviny 20. století po sobě zanechal díla, ke kterým se budeme rádi vracet. Jde o empatické a citlivé filmové přepisy předloh Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury nebo Václava Havla, snímky podle scénářů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka nebo detektivky vzniklé podle knih Josefa Škvoreckého.
Všechny postavy svých snímků zahrnul láskou a empatií. Proto je diváci mají rádi. S láskou také sám hrál.
Menzelův osobitý hlas si můžete připomenout v rozhlasové povídce Jaroslava Haška, kterou pro Český rozhlas Vltava načetl v roce 2013.
Jiří Menzel (narozen 1938) měl z čeho vycházet. Jeho otec, spisovatel a novinář, měl doma velkou knihovnu, kterou pozdější slavný režisér postupně vstřebával. Přečetl snad úplně všechno, měl přehled o naší i světové literatuře a uměl rozlišovat dobré od špatného. Tohle všechno – a samozřejmě i smysl pro humor a cit pro spravedlnost a bezpráví – pak využil při tvorbě filmů. Režíroval s nadhledem, erudicí a láskou. A stejně tak i hrál.
Osobně jsem měl tu čest být s Jiřím Menzelem jen párkrát, o to víc jsem si každého setkání s ním vážil. Přijímal mě buď v Jindřišské ulici, kde míval kancelář, nebo ve vinárně v Písecké bráně v Praze 6. Bydlel totiž jen pár metrů od ní, takže si schůzky domlouval právě sem. Už samotné prostředí historické Písecké brány vytvářelo pro jeho vyprávění ohromné kulisy.
Čtěte také
Zastavím se u jednoho z nich. Věnovali jsme se tenkrát Věře Chytilové, jeho spolužačce a kolegyni, se kterou ho pojilo dlouholeté přátelství. Vzniklo na FAMU, kde oba studovali ve slavném „novovlnném“ ročníku Otakara Vávry (absolvovali v roce 1962). Menzel vzpomínal, jak se dostali do jedné lavice a našli v sobě zalíbení. Chytilová byla přitom v ročníku nejstarší, vlastně zralá žena, a Menzel nejmladší, jak říkal, plachý kluk, který se rozkoukával. Věra Chytilová se mu vždycky moc líbila, ale nikdy se nepokusil o bližší než přátelský kontakt. „Trochu jsem se jí bál a trochu jsem se styděl,“ říkával. Její práci nicméně obdivoval. Ostatně – vždycky si vážil lidí, kteří něco uměli a něčeho dosáhli, ať už v jakémkoliv oboru. To na něm bylo velmi sympatické.
Za zmínku stojí i herecké kreace Jiřího Menzela. Není jich málo a jsou nezapomenutelné. Menzel uměl hrát očima, gesty a pohyby těla, současně měl charakteristický hlas a dikci. Za všechny jeden jeho „herecký“ pohled, který mi z paměti nevymizí. Když se jako lékař dívá za odcházejícími dvojčaty, děvčaty, která před chvílí vyšetřoval, je v tom láska, touha i smutek z toho, že něco už prostě nejde. Známe to všichni a Jiří Menzel to navíc uměl beze slůvka zahrát.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
