Jiří Kovanda: Recyklace mi dává možnost vymanit se z umrtvujících zvyklostí

4. září 2018

I když se podobný fenomén v dějinách umění čas od času objevuje, nebývá úplně běžným pravidlem, aby nejmladší nově nastupující generace umělců projevovala tak mimořádný zájem o práci svých generačně starších kolegů. Jednou z nemnoha výjimek je konceptuální umělec Jiří Kovanda.

Jeho tvorba bývá zastoupena na nejdůležitějších světových přehlídkách současného umění a na tom, že patří do první desítky nejzásadnějších děl českých dějin výtvarného umění za posledních sto let, se v hlasování shodli přední čeští historici a kritici umění. Učinili tak v rámci vltavského projektu KÁNON100. Dílem, které se ocitlo například vedle Kupkovy Amorfy: Dvoubarevné fugy, Hlasem lesa od Toyen nebo Sýkorovy Linie č. 24, je Kovandova akce Bez názvu, která se odehrála 19. listopadu 1976. Tak, jak je to pro tvorbu Jiřího Kovandy typické, i v tomto případě použil naprosto minimalistických prostředků. Postavil se na poměrně frekventovaném chodníku Václavského náměstí a rozpažil ruce. To bylo vše. Fotograf tehdy při dokumentaci akce věnoval stejnou pozornost samotnému umělci, který svým gestem objetí vytvořil překážku, jako kolemjdoucím, kteří ho míjeli.

Jiří Kovanda, Bez názvu, 19. listopadu 1976

Reakce lidí byly spíš odtažitý, nechtěli s tím mít nic společnýho, nechtěli se do ničeho namáčet a spíš mě s odvráceným pohledem obcházeli, než aby nějak reagovali.

V roce 1969 byla pro tehdy šestnáctiletého Jiřího Kovandu zásadní návštěva výstavy Marcela Duchampa, kterou pro Galerii Václava Špály připravil Jindřich Chalupecký. „Setkat se s něčím, čemu nerozumím, a nějakým způsobem tomu přijít na kloub pro mě byl naprosto klíčový zážitek.“ Dnes Kovanda na konceptuálním umění oceňuje mj. právě to, že tam nemusí být nutně přítomný moment řemeslné zručnosti.

Můžete udělat dobrou věc, aniž byste měli nějakej materiál, ateliér a zároveň aniž byste museli něco umět. To, že člověk nepotřebuje řemeslo, pro mě znamenalo výhodu a velký otevření nových obzorů a možností.

V roce 2007 v londýnské Tate Modern Jiří Kovanda poprvé představil svoji performanci Líbání přes sklo. Návštěvníci galerie, kteří se uvedené akce účastnili, tak mohli prožít na jedné straně velkou otevřenost nabízející velmi osobní kontakt, kterým polibek na ústa je. Zároveň tam však byla jasná hranice, jež měla charakter fyzicky nepropustného, ale průhledného skla. Kovanda zde vlastně pracoval s určitým napětím v rámci mezilidského kontaktu, který se v jeho tvorbě objevil například už v případě akce z 19. listopadu 1976 na Václavském náměstí. „Zajímalo mě, co se vlastně stalo. Jestli je to osobní nebo neosobní. Baví mě, že je to vlastně obojí zároveň.“

Jiří Kovanda původní souvislosti převrací a nové hledá také v kolážích z nalezených předmětů, kterým se věnuje celý svůj tvůrčí život.

 

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.