Jiří Duchek: Střepy znamenají štěstí

Ne náhodou se hrnčíř Jiří Duchek usadil v Mutějovicích, v kraji, který se nazývá zcela hrnčířsky – Džbánsko. Kraj pod horou Džbán, kraj červené hlíny, je geologicky velmi bohatý, stačí jen nahlédnout do geologické mapy Čech. Jako by se zde rozstříkly roztavené kapky matérie, jako by se zde v mikrosvětě opakovalo celé stvoření. Geologie je základ, ale Duchka zajímá i to, co je nad ní, co vytváří člověk, co je civilizací, historií, kulturou, etnografií či ekologií krajiny. Vždyť tvar je bez civilizační a kulturní zkušenosti neuchopitelný, a to doslova. Podoba věcí má svůj důvod. Neolit potřeboval především baňaté zásobnice, středověk zase potřeboval hrnce na vaření, baroko se už chtělo chlubit krásnými džbány.

Nová doba rozšiřuje rejstřík, vedle užitých věcí přibývají věci určené k dekoraci. Až do 20. let minulého století vyráběli hrnčíři vše, co bylo možné vyrobit z hlíny – od kafáčů až po nástavce na komín. Od 20. a 30. let minulého století začíná hrnčířství bojovat s krizí, ztrácí své tradiční trhy. Proti konkurenci továrního porcelánu a smaltu těžko uspět s hrnčířskou manufakturou. Až teprve v 50., 60. letech, u nás v rámci lidové výroby, ve světě spíše ze snahy udržet řemeslnou tradici, dochází k revitalizaci hrnčířství.

Jiří Duchek patří už k nové generaci řemeslných tvůrců, kteří nepracují jen pro užitek, ale pro věc samu. Posun hrnčířství k volné tvorbě je zřejmý, žádané jsou nejen čajové misky a konvice, ale i nádoby čistě dekorativní neurčitého účelu. Že se Duchek přiklonil k poetice japonských hrnčířů, není divu, vždyť i jemu je blízká přirozenost a harmonie. Ve světě technického designu a tvarových efektů působí lekce mingei jako zázračný doušek čisté pramenité vody.

Oddanost řemeslu, senzibilita, Duchkovo hledačství a prubířství, to jsou přednosti vedoucí k dílu. Jen oheň a jeho alchymie dovede poznamenat hlínu dotykem stvoření a spojit živly ve vyšší jednotě. Pečeť ohně je znakem Jiřího Duchka, jeho hrnčířskou značkou a logem. Nemyslím si, že hrnčířství patří jen do skanzenu lidových řemesel. Posláním hrnčíře není jen vyrábět věci užitečné a krásné, ale udržovat i oheň imaginace. A to také Jiří Duchek zachycuje ve své úvaze.