Jin, jang a Jidášek čekající na ukřižování

29. srpen 2003

Stanislav Komárek, pětačtyřicetiletý profesor filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK, je širšímu publiku znám především jako autor esejů, fejetonů a črt, v posledních letech pravidelně publikovaných zvláště ve Tvaru, Prostoru, Vesmíru, Analogonu a Salonu Práva. Nakladatelství Petrov právě uvedlo na trh již třetí soubor těchto textů pod názvem Mír s mloky. Je jich celkem 91 a ve zmíněných časopisech byly otištěny v letech 1999 až 2002.

Jejich tématem jsou cizí země a kulturní okruhy, které autor poznal při svých cestách (především do Číny a islámských zemí), společenské a kulturní jevy u nás i v Evropě a také fenomény přírodní. Ač je autor svým vzděláním přírodovědec, v jeho statích se odráží i erudice filosofická, psychologická, sociologická a antropologická. Proměnlivostí hledisek a zorných úhlů připomíná jeho psaní kubistickou malbu. Je fascinován víceznačností reality i - řekněme - "stereoskopickým vnímáním" protikladů, jež umožňuje tuto víceznačnost postihnout. "Málo si uvědomujeme, že tmavý pól společnosti (bezdomovci, kriminální podsvětí, prostituce, drogy) je nutnou protiváhou jejího pólu světlého - spořádaných rodinných idyl v domcích se zahrádkami, podnikatelů a politiků v slušných oblecích, uklizených ulic v centru velkých měst," uvádí například v eseji Mystérium coniunctionis, a stejně jako v několika dalších textech připomíná čínský diagram pro polarity jin a jang, ukazující, "jak každá věc, pocit či činnost má v sobě vždy zárodek či stopu svého opaku".

Stanislav Komárek

Nejspíš právě tento smysl pro komplementaritu - ale také pro vtip a ironii (není to ostatně totéž?) - přivedl autora i k tvorbě beletristické. V prozaické prvotině Opšlstilova nadace, kterou mu zhruba před půl rokem rovněž vydal Petrov, se princip víceznačnosti a proplétajících se témat uplatňuje snad ještě důsledněji než v esejích a fejetonech. Svou prózu nazval "nepravidelný román", ale stejně tak jej mohl nazvat "nepravidelný mnohostěn": i když tematické plochy, z nichž se celek skládá, se značně liší rozsahem, jsou spolu vzájemně spjaty tak, že každá z nich zároveň podmiňuje význam ostatních. A navíc právě ta nejmenší a nejméně zdůrazňovaná je tou, na níž významová stavba románu spočívá.

Rozsahem největší plochu textu zaujímají osudy hlavního hrdiny Viktora Kaplana ve Vídni osmdesátých let. Emigroval tam podobně jako autor po ukončení vysoké školy. A coby turkolog se uplatnil při přípravě výstavy ke 300. výročí bitvy u Vídně, která zastavila expanzi Osmanské říše do střední Evropy. Satira na byrokracii, v níž přežívá duch habsburské Kakánie, se ovšem spolu s prohlubujícím se zájmem Kaplana o historii janičářů zvolna mění v odkrývání tajemství záhadné Opšlstisovy nadace. Tato druhá tematická plocha je stejně klikatá jako uličky Istanbulu, kam se příběh přenáší, a s praktikami dervišů přibližuje čtenáři i leccos z islámského mysticismu. Osud - kismet nakonec hlavního hrdinu zavádí do New Yorku a staví jej do čela oné záhadné nadace, která je vlastně organizací připravující spiknutí světového rozsahu.

Komárkova kniha Opšlstisova nadace

Z thrilleru však činí iniciační román teprve tematická ploška nejméně nápadná a dosavadními recenzemi románu zatím nepovšimnutá - ta, která rozvíjí motiv Viktorova dítěte Viktorka a jeho kamaráda Jidáška Raabenschreina. Jidášek je zázračné dítě: aniž si toho kdo všimne, umí oživit ptáčky z plastelíny, v šesti letech se sám naučí hebrejsky a se zástupci židovské obce brzy diskutuje o Mojžíšových zákonech. To se ovšem čtenář dozvídá jen tak, "mezi řečí", jako podružné informace. Že jde o narážky na takzvané Barnabášovo evangelium, autor pak neprozradí vůbec. Ani to, že rukopis tohoto apokryfu je uložen v Národní knihovně ve Vídni a že Ježíš podle něj není Božím synem, nýbrž jen jedním z proroků předpovídajících příchod Muhammada, a že namísto Ježíše je podle tohoto islámského textu ukřižován Jidáš, zázrakem přetvořený k Ježíšově podobě.

Stanislav Komárek dokončil svůj román jen pár týdnů před 11. září 2001. "Svět je svou nejvnitřnější povahou žert, v některých aspektech i žert špatný," napsal rok před tím v eseji úsměv Osvíceného.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?