Ještě jednou ve Viole

17. listopad 2004

"Má nejdražší, má věčná přítelkyně, můj anděli..." Takové krásné oslovení snad patří jen do poezie. Nebo do kavalírských časů nějakého 18. nebo počátku 19. století. Bylo módou psát dopisy a nešetřit city a emocemi. Ale vše má určitý menší háček. Konec oslovení zní: "Samozřejmě jsi pochopila, že jsem všechno prohrál. Všech třicet rublů". Mm? A jsme u Dostojevského, už v době realismu. Nic není jednoznačné, ale zároveň je skrze bolest otevřeno k hlubinám duše.

"Myšlenka vytvořit inscenaci, ve které by se diváci mohli v průběhu jednoho večera setkat s Marmeladovem a Něžnou, vznikla z touhy oživit rozdílné, fascinující osudy zcela odlišných Dostojevského postav a pokusit se jejich prostřednictvím vždy z jiného úhlu nahlédnout do hloubek lidských duší," řekl k inscenaci její režisér Patrik Hartl. Sám adaptoval fragment románu Zločin a trest a povídky Něžná, takže jde o silně autorskou inscenaci. Sálek divadla Viola ale umožňuje podepření tohoto základního úmyslu. Většinou dává prostor rozměrově menším představením. Ale díky tomu všemu může velmi dobře působit na diváky, kteří mají na jeviště nejdále deset metrů. Mohou si tedy vše lépe vychutnat.

Viola

Inscenace, rozdělená do dvou částí, začíná v té první vlastně monologem ztracence Marmeladova. Jistě ho známe z románu Zločin a trest. Nabízel by se jednoduchý výklad postavy, ale díky inscenování máme před sebou rozporuplnou postavu. Té stačí jen stůl, židle, potřebná láhev vodky a tahací harmonika, která doplňuje promluvy i zpověď smutné figury. V pravé okamžiky má i komický nádech, ale svými tóny jasně naznačuje Marmeladovovo rozpoložení. Klesl na dno a další dno, svého společníka, hledá v láhvi vodky. S tou si tak velmi rád hraje. Ale nehledal v ní radost, ale "smutek a slzy", které v bdělém stavu nemůže mít. Vztahuje se k Soničce, od níž tak jednoduše bere peníze za její prostituci. Výčitkami svědomí neustále apeluje na obecenstvo, snaží se jakoby tíhu přenášet na něj. Ale nejde mu to. Potom sem tam udeří do stolu, až to zaduní, zahraje si "na garmóžke", vysílá signály do prázdna. Alkohol dělá z člověka téměř někoho jiného, ale právě v hlubinách ponížení a bídy si Marmeladov uvědomuje své lidství. "Říkáte, pročpak mě litovat? Tak! Mne není proč litovat! Mě je třeba ukřižovat, ukřižovat, povídám, a ne litovat! Ale ukřižujte, soudci, ukřižujte a ukřižovaného politujte!" V této silné pasáži připomíná základní křesťanský obraz, který k nám silně hovoří. Konec první části ale končí Marmeladovovým útěkem. Před lidmi, kteří vědí o jeho chybách? Před sebou samým?

Druhá část se váže k povídce Něžná. Jeviště už je plnější, máme tu zařízený byt, se skříní, pohovkou, kobercem i postelí, v níž leží Něžná. Něco je tu podivného, ale člověk neví co přesně. Zastavárník je mladší než Marmeladov, ale taky sestoupil ze svého postavení. První ztratil díky alkoholu úřednické místo. Druhý kvůli ženě povolání důstojníka, na které byl tak hrdý. A teď je doma a vypovídává se své ženě o jistotách života. Co všechno musel v životě vytrpět, čemu věřil a co chce dělat dál. Neustále mluví a jeho monolog zapadá jakoby jinam. Něžná, ležící jen tak v košili, neustále sebou pohazuje a lehce úpí. Zdálo by se, že má horečku, ale to by jí zastavárník tolik neobtěžoval. Na skříni, kam pokládá zavařené ovoce ze spíže, se pak jakoby omylem dotkne předmětu, a on je to revolver. Jen v jeden okamžik vstává Něžná z postele, ale s nožem v ruce. Čím to trpí? Její muž jí nůž vykroutí z ruky a vrací jí do postele. Pak pojídá třešně a pokračuje v monologu, ale po jakémsi vnitřním zápasu leží Něžná bez hnutí. On to nejdříve nevnímá, pak ale vše vyjde najevo, i pro diváky. Opouštění, podvod, zrada a opuštění nadobro. Nakonec přece taky cit. Ale cit toho druhu, že si zastavárník vyndává z balíčku svou parádní uniformu, obléká si ji a bere revolver, protože proč teď žít. Ale nemá odvahu, štěstí, po kterém toužil, mu není dopřáno. A jen smutně sedí a dívá se do dáli. Jen svíčky plápolají...

Na Martinu Hofmannovi seděla celá tíha představení, a on se jí ujal úspěšně. Dobře používal gest a výrazů obličeje, které malý prostor vyžaduje. Dokázal prožívat zničenost postav, ale v záblescích se ukazoval jeho smysl pro humor. I když udělal několik chyb, které byli pochopitelné u obnovené inscenace, zvládl udržet pozornost diváka po celou dobu. Zuzana Kajnarová, hrající jen v druhé části představení, měla vlastně němou roli. Ale ukázala, jak na divadle působí byť jen steny a výrazy v obličeji. Obnovené představení vyvolalo zájem diváků a potkal jsem zde i herce z jiných divadel. Na všech bylo vidět pochopení a účinek skutečné divadelní katarze. To potvrdil dlouhý potlesk. Sám můžu říct, že jsem díky ní víc pochopil Dostojevského. Jeho potřebu jít až na dno lidské duše, aby tam objevil perly a cítil pravého člověka. Nastínit jeho potřebu divákům se inscenátorům povedlo.

autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.