Rozhlasová režisérka Hana Kofránková slaví 75. narozeniny. Poslechněte si její Osudy

K oběma profesím Hanu Kofránkovou nasměrovala její o sedmnáct let starší sestra Hedvika, žena filozofa a disidenta Ladislava Hejdánka. Ta jí také v počátcích její recitační dráhy dala životně důležitou radu: „Neposlouchej se! Když se posloucháš, tak nevíš, co říkáš.“ Slova své sestry Hana Kofránková vnímá jako základ pro svou režijní práci s herci: „Je jich řada, kteří se opájejí svým hlasem a svým témbrem a vlastně je to úplně fuk, co povídají.“ Jak sama říká: „Slovo je v rádiu to nejdůležitější.“

Neopájet se svým hlasem

Kromě rozhlasové dramatiky ji vždy nejvíc bavilo dělat „vrstevnatou četbu na pokračování“. Pro rozhlas načetla román Navzdory básník zpívá Jarmily Loukotkové, Kristinu Vavřincovu Sigrid Undsetové, Divou Báru Boženy Němcové a další prózy. Její nejznámější rozhlasovou četbou, za kterou získala cenu v anketě (Ne)viditelný herec, je ovšem Babička, česká klasika, kterou Haně Kofránkové čítala její maminka už od čtyř let. „Já to umím nazpaměť,“ říkává o sobě s úsměvem.

Hana Kofránková|foto:Český rozhlas

Vůbec nejčastěji ale v jejích vzpomínkách znějí verše: „Moje potrefení básničkama vzalo svůj původ taky u mé sestry.“ Poezii šíří Hana Kofránková nejen na vlnách rozhlasu, ale také na mnoha „štacích“, které podniká po vlastech českých. Jejím erbovním autorem je František Halas. I když to nebyla láska na první pohled, ten „vrzající“ a „skřípající“ básník si ji nakonec získal. Jednou provždy. „Jakou báseň bych poslala dnešním posluchačům z Františka Halase? No, skoro všechny. Ale podivuhodně současně ke mně mluví báseň Deset ran egyptských,“ říká Hana Kofránková. „To je báseň jak říznutí diamantem.“

Ovlivňovat dění kolem sebe

Dalším typickým rysem její osobnosti je potřeba ovlivňovat dění kolem sebe. Ne jednorázově, ale tak, že z toho vznikne několik „proklatě dlouhých, letitých koníčků“. V letech 1986–2013 pořádala Prvomájová recitační odpoledne nejprve ve Starých Hradech a později ve Vokšicích a Jičíně. V roce 1997 založila překladatelské večery zvané Bubeníčci, které pak každý měsíc s výjimkou letních prázdnin vedla až do roku 2019, plných třiadvacet let. Na literárním festivalu Šrámkova Sobotka devatenáct let pořádá interpretační dílnu „pro paní učitelky“. A v Českém rozhlase založila a po léta udržovala tradici pravidelných setkání určených posluchačům Vltavy.

Pojmenovávat věci pravým jménem

A ještě jedna nepřeslechnutelná schopnost vyvstává ze vzpomínek Hany Kofránkové. Umí pojmenovávat věci pravým jménem. Překvapovala tím, leckdy nemile, už v rodině: „Protože jsem vždycky řekla, co se před tím kterým členem rodiny říkat nemělo. A Hedvika vždycky říkala: Kdes to brala, čert ví, ale byly to naprostý trefy...“ Tuto „nevítanou“ schopnost Hana Kofránková pak osvědčovala i jinde, zejména „na různých velkých, slavných schůzích“. A nikdy ji neztratila.

Režisérka H. Kofránková|foto: Archiv ČRo

Když byla 24. listopadu 2014 uváděna do Síně slávy Českého rozhlasu, začala svůj projev tím, koho tam určitě potká: „A já si myslím, že tam potkám plno kamarádů. Přinejmenším dva Jiří, tři Josefy a jednu Alenu Adamcovou. Ty Jiří – myslím pana Rolla a pana Horčičku. A ty Pepíky, to myslím svého bývalého šéfrežiséra Pepíka Henkeho, Josefa Melče a zejména pana Červinku Schwarze, kterému jsem celý rozhlasový život směla říkat otče a on mně dcerunko. Oni se mě budou ptát: Tak co ta rozhlasová hra? A já řeknu: Jó, hoši, no já nevím, letos se nedostala ani na Prix Bohemia Radio jako rozhlasová kategorie. A oni se budou divit. A já řeknu: No ale ona je strašně čiperná, ona ve svém stáří, představte si to, začala nosit mini. Ona se teď prohání po vlnách Českého rozhlasu jako minutová hra.“

Řeč Hany Kofránkové je zkrátka často trefa. Břitká a přitom podaná s laskavým nadhledem. Mám-li shrnout svůj hlavní dojem z těch mnoha hodin, které jsme s kolegou Pavlem Ryjáčkem ve společnosti paní režisérky strávili natáčením vltavských Osudů, nemohu necitovat v mírné parafrázi verše jejího milovaného Františka Halase: „Její květy heraldické? Bodlák. Laskavec.“