Jeho stavby připomínají oblak i borovici. Stavět by chtěl japonský architekt Sou Fujimoto i v Praze

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sou Fujimoto

Jeden z nejznámějších japonských architektů své generace Sou Fujimoto navštívil Prahu a zúčastnil se Summitu architektury a rozvoje. Sou Fujimoto navrhl v roce 2013 dočasný letní pavilon Serpentine Gallery v Londýně připomínající vznášející se oblak a mezi jeho nejznámější stavby patří také White Tree Tower ve francouzském Montpellieru podobající se borovici. Pro Budapešť navrhl Dům hudby, který bude dokončen příští rok, a nyní se účastní architektonické soutěže v Praze.

Jak formoval vaše vnímání architektury kontrast mezi přírodním prostředím ostrova Hokkaido, v němž jste vyrůstal, a Tokiem, kde jste studoval architekturu?

Obě tato odlišná zázemí jsou pro mě velmi důležitá. Vyrůstal jsem v lesích, v přírodě, takže přesun do Tokia byla velká změna. Ulice v obydlených částech Tokia se ale v jistém smyslu lesu podobají. Nejsou tam sice stromy a zeleň, ale jste tam obklopeni spoustou pohyblivých prvků a vjemů, které vyvolávají náhodné pocity roztříštěnosti, což mi jistým zvláštním způsobem připomínalo les. Když jsem začal studovat architekturu, uvědomil si tu zvláštnost o to víc. Zvláštnost toho, že i ve velmi odlišných věcech lze najít podobnosti. Pokud si uvědomíme základní významy, můžeme architekturu a přírodu propojovat a vytvářet lepší životní prostředí. Nejde mi jen o přímočaré propojení architektury se zelení, chci, aby se architektura a příroda skutečně překrývaly.

Serpentine Gallery

Váš architektonický rukopis je charakteristický tím, že stíráte hranice mezi exteriérem a interiérem. Typickým příkladem tohoto přístupu byl letní pavilon londýnské Serpentine Gallery - pro tuto mřížovou konstrukci z bíle lakovaných trubek se vžilo označení oblak. Nebo autobusová zastávka v Rakousku - zamotané schodiště ukončené vyhlídkovou plošinou připomínající hustý bambusový háj z ocelových prutů. Co vás přivedlo k tomuto pojetí architektury?

Myslím, že je to poměrně jednoduché. Samozřejmě, obvykle má budova stěny, které oddělují interiér od exteriéru, ale já si myslím, že naše životy takto rozdělené nejsou. Rád cítím uvnitř budovy venkovní vzduch a naopak venku chci být chráněný. Respektuji rozmanitost našeho života a vnímání, a pokud stíráme hranice mezi vnitřkem a venkem nebo soukromým a veřejným životem, pak si můžeme vybrat, kde bude naše místo. Na druhé straně, v Japonsku se tradičně stírají třeba hranice domů a zahrad, díky čemuž si můžeme vybudovat silný vztah s přírodou. Tato tradice mě velmi ovlivnila, rád bych bohatost této tradice reinterpretoval a začlenil do současné architektury.

Pražská stavba ovlivněná Středomořím. Rothmayerova vila se zachovala v autentické podobě

Rothmayerova vila

Vlastní vila architekta Otto Rothmayera na pražském Břevnově dříve připomínala maják uprostřed ničeho. Na pozemku obklopeném poli totiž žák a spolupracovník slovinského architekta Jože Plečnika postavil na konci 20. let minulého století stavbu, kterou tvoří kvádr a válec s několika malými okny. Okolí se za tu dobu proměnilo, ale vila inspirovaná Středomořím poutá pozornost dodnes.

Přitom vašim stavbám často dominuje bílá, která je dost kontrastní vůči okolní přírodě. Čím si vás tato barva získala?

Ano, bílá je pro mě jediná, která se nechová jako barva, mění se podle slunečního světa a odráží své okolí. Má v sobě stovky a tisíce různých pocitů. Navíc, když bílou zasadíte do přírody, vytvoříte tím zajímavý kontrast. Bílá je pro mě pozadí, ze kterého vystupuje náš život. Ale respektuji kontext daného místa a jeho okolí, takže když je pro něj je bílá až moc výrazná, používám jiné barvy a materiály, třeba přírodní kameny nebo dřevo.

Mluvíte o harmonii a respektu k danému kontextu. Ale zároveň říkáte, že chcete být odvážný a vytvářet něco opravdu nového. Jak byste popsal svůj přístup ke kontextu určitého místa? Jak s ním pracujete?

Respekt ke kontextu, historii, tradicím nebo životnímu stylu dané oblasti je pro mě to nejdůležitější. Ale samozřejmě, respektovat neznamená jenom uchovávat. Vytvořením něčeho nového můžeme základní kontext osvětlit novým významem, znovu ho objevit a interpretovat. Vždy začínám tím, že se snažím porozumět kontextu a dané situaci, hledám zároveň harmonii i kontrast. Chci zachovat původní kvalitu, ale vnést do ní novou energii. Neříkám, že všechno nové je vždy dobré, ale opravdu citlivé spojení starého a nového zvyšuje hodnotu obojího.

House NA

Příští rok bude v Budapešti dokončen váš Dům hudby - opticky lehký pavilon s prosklenými stěnami a kruhově perforovanou střechou, skrz kterou prorůstají stromy. Stromy jsou nedílnou součástí i vašeho návrhu pro Paříž nazvaného Mille Arbres, který zaujal v kategorii připravovaných projektů v letošním ročníku prestižní světové soutěže Mipim Awards. O jaký projekt se jedná?

Projekt Tisíc stromů, ve francouzštině Mille Arbres, reprezentuje náš přístup k architektuře - respektujeme město Paříž a jeho tradice, ale přinášíme do něj něco nového. V tomto případě je to plovoucí les. Vytváříme harmonii a zároveň kontrast. V lese budou stát samostatné domy, které umožní nový životní styl a nové vnímání města. Díky tvaru budovy, která připomíná loď, mohou být stromy nejen na střeše, ale i v nižší části stavby, která bude sloužit veřejnosti. Je to budova a zároveň park, což může znít jako rozpor, ale i taková integrace je možná.

Zvenčí nenápadný kostel na Zbraslavi překvapí výzdobou i uložením ostatků Přemyslovců

Kostel sv. Jakuba Staršího

V areálu bývalého cisterciáckého kláštera, později upraveného do zámecké podoby, stojí na první pohled nevýrazná stavba. Kostel sv. Jakuba Staršího na Zbraslavi v Praze vás ovšem překvapí svou vnitřní výzdobou a také tím, že v jeho centrální části jsou uloženy ostatky posledních Přemyslovců.

Nyní se účastníte architektonické soutěže v Praze na komplex budov na místě bývalého Telecomu na Žižkově. Proč jste se rozhodl zúčastnit a co si myslíte o našem českém přístupu k odvážné současné architektuře?

Loni jsem se v Praze zúčastnil urbanistické konference reSITE a následně jsem se dozvěděl o této soutěži. Prahou jsem ohromený, je tak krásná! Samozřejmě vnímám, že jde o historické město, ale věřím, že je třeba hledat harmonii mezi starým a novým a hlavně vyvolávat diskuse architektů, představitelů města, veřejnosti, klientů a developerů, které mohou být impulsem k lepšímu pochopení historie i současné architektury. Věřím, že nové stavby mohou městu dodat energii do budoucna. Historická města mají obrovský potenciál, ale to, jak je oživíme, záleží na naší a příští generaci. Doufám, že lidé v Praze dokážou vytvořit prostor pro debatu o vlastní budoucnosti.