To je vnuk doktora Kupky! Nevšední vyprávění Miloše Štědroně o jeho dědečkovi

3. říjen 2021

O dědečkovi z Hané, vojenském lékaři, kterého armáda za trest odsunula na jižní hranici monarchie do černohorské Budvy, kde se oženil s místní dívkou, vypráví ve Víkendové příloze stanice Vltava s datem 16. října skladatel Miloš Štědroň.

Skladatele, muzikologa a pedagoga Miloše Štědroně (1942), jeho život a dílo, znají rozhlasoví posluchači z mnoha pořadů. Při jednom našem setkání mi vyprávěl o své rodině z matčiny strany, zejména o svém dědečkovi. Uvědomil jsem si, že tato kapitola z análů jeho rodiny tak známá není. A že se týká nejen historie rodiny Štědroňových, ale také našich dějin ještě v časech, kdy jsme byli součástí habsburské monarchie, nebo v období první republiky i později. Miloš Štědroň je skvělý vypravěč a to byl dalším důvod mého zájmu o rozhlasové natáčení této rodinné historie, která má v jeho podání neobyčejné kouzlo, nepostrádá napětí a humor.

Rvačka s buršákem

„S tímto dědečkem, který se narodil v roce, kdy zemřel Palacký, tedy 1876, jsem vyrůstal v jedné místnosti do nějakých patnácti šestnácti let. Hodně mě ovlivnil. Jmenoval se Antonín Kupka, pocházel z gruntu, byl to syn hanáckého sedláka z Kozlan u Vyškova, v centru Hané. Dědeček uměl dobře německy, ale i rusky a maďarsky, zvláště tu maďarštinu jsem mu záviděl. Maďaři mají báječnou literaturu,“ vypráví Miloš Štědroň. 

Skladatel a muzikolog Miloš Štědroň

Jako chlapci zemřela dědečkovi maminka, macecha ho nechovala v oblibě a dostala ho z domu. Na gymnáziu Antonín Kupka podepsal závazek s armádou, vystudoval medicínu ve Vídni, kde v roce 1903 promoval. Coby vojenský lékař působil krátce v Opavě. Projevoval se jako Čech, a tak se v Opavě porval s buršákem. Za trest ho přeložili do nejjižnějšího místa habsburské monarchie, do černohorské Budvy, která byla dříve součástí Benátské republiky, jejíž stopy jsou ve městě stále patrné.

„Ve svém životě jsem viděl hodně mořských pobřeží, ale pobřeží u Budvy považuju za jedno z nejkrásnějších,“ pokračuje ve svém vyprávění Miloš Štědroň. „Dědeček se tam stal šéfem nemocnice, která zaměstnávala sedm lidí, musel ošetřovat i místní obyvatelstvo, prováděl malé operace, jezdil k porodům. Říkal, že když se měl dostat k porodu do hor, musel jet na koni. Dojel do výšky 1200 metrů, kde přesedlal na osla, protože kůň by si v obtížném terénu zlomil nohu, ale osel to všechno vyťapal. Dědečka vždy doprovázel někdo z místních a ten ho dopředu upozorňoval, že s nějakou sousední dědinou mají krevní mstu, že tam na ně budou střílet… Najednou odněkud vyběhli ozbrojenci a křičeli: Jeď dál, doktore, to není na tebe! Oni ho nechtěli zabít, stříleli, ale jen do vzduchu, protože rituál se musí dodržet.“ S Milošem Štědroněm se zasmějeme, ale říkáme si, že ani tak bychom na tom oslu místo dědečka sedět nechtěli.

Austriákovi ji nedáme!

Babičku poznal tak, že přišla k němu do ordinace s nějakou třískou. Byla to čtyřiadvacetiletá ‚nekonzumovaná vdova‘. Proč ‚nekonzumovaná‘? Miloš Štědroň vypráví: „Babičku jako polovičního sirotka nebo snad už úplného sirotka, to se mi nepodařilo zjistit, chtěli příbuzní existenčně zajistit, tak ji provdali za nějakého zbohatlého starého Černohorce, který žil v San Francisku. Odvezli ji do Terstu, kde se s ní konzul v zastoupení oženil. Potom dívku, posléze moji babičku, posadili na loď, která vyplula směr San

Dědeček Miloš Štědorně Antonín Kupka (vpravo)

Francisco. Když tam dorazila, dotyčný byl už po smrti. V Americe pobyla asi tři neděle a potom ji s nějakým odstupným zase posadili na loď a poslali zpátky. Rok musela nosit smutek, protože jinak to v tradiční Černé Hoře, kde se ctí rituály, ani nešlo. V tom plném smutku přišla do dědečkovy ordinace. Dědeček se do ní zamiloval. Její příbuzní ji Austriákovi nechtěli dát, ale dědeček se nedal a postupně si její příbuzné získal.“

Svou roli v tom sehrála i dědečkova popularita, kterou si získal svými lékařskými výkony. V Budvě po něm pojmenovali ulici. Jednou tam Miloše Štědroně jeho teta vodila po trhu a ukazovala ho trhovkyním se slovy: „To je vnuk doktora Kupky!“ A babky skladateli z Brna, jehož žádnou skladbu v životě neslyšely, nadšeně provolávaly slávu.

Vyprávění Miloše Štědroně je plné zajímavých odboček a komentářů. Osvědčuje v něm obrovskou šíři svého vzdělání a vědomostí. Jeho poznámky se týkají kulturních dějin Balkánu nebo třeba románu černohorského spisovatele Miodraga Bulatoviće o hodně zvláštním, groteskním průběhu italské okupace Černé Hory během druhé světové války.

Encykloš Miloš

Zajímavou roli ve Štědroňových rodinných análech sehrává teta, sestra jeho maminky. V pořadu Miloš Štědroň vypráví o jejím působení v Teheránu, Paříži a Bruselu, kde dělala guvernantku v domově starých ruských šlechtičen. Tam ji na jeho doporučení navštívil televizní dokumentarista Karel Fuksa, se kterým nyní natáčím Osudy pro stanici Vltava. „Ten Miloš ví všechno na světě, silák Franta Kocourek o něm říkal, že je to ‚encykloš‘, že má všechny ty encyklopedie v hlavě,“ říká v Osudech Fuksa. „Co neví, to si domyslí, ví takový podrobnosti, že i kdyby nebyly pravdivý, tak to nikdo není schopen prokázat.“  

autor: Jiří Kamen
Spustit audio

Související