Jazzissimo: Ze života průkopníka moderního jazzu

Měřil téměř dva metry, ale jeho muzikální velkost nelze měřit pouhými centimetry. Americký tenorsaxofonista Dexter Gordon (1923-1990) byl jazzmanem s bezbřehou invencí velkého improvizátora.

Tvrdil, že Jazz spočívá v osobním sebevyjádření. Ztělesnil hlavní roli ve filmu francouzského režiséra Bertranda Taverniera Kolem půlnoci (Round Midnight) a za tuto úlohu kandidoval na Oscara.

Uznání získal jako sólista v bigbandu Lionela Hamptona. Spolupracoval s takovými jazzovými velikány, jakými byli: Ben Webster, Bud Powell, Charles Mingus, Herbie Hancock, Woody Shaw a další.

Pod svým jménem nahrál více než sto alb. V letech 1962-1978 žil v dánské Kodani. V roce 1978 byl mezinárodní porotou časopisu Down Beat vyhlášen nejlepším jazzovým hudebníkem světa. Jeho nahrávka The Other Side of Midnight, za níž dostal cenu Grammy, je nejdéle bodujícím jazzovým albem v historii časopisu Billboard. Plnokrevný zvuk jeho tenorsaxofonu fascinoval nejen Marylin Monroe.

Dexter Gordon byl občanem USA, ale líp se cítil v Dánsku, kde měl status váženého umělce. Sám říkal: „V Americe nejde o to, jak jsi tvůrčí, jak talentovaný, ale panují tam jiné otázky: Kolik vyděláváš? Řídíš Cadillac? Bydlíš v Beverly Hills? Máš vilu? Co všechno vlastníš? Tohle je naše americké dědictví. V Americe je totální kapitalismus, všechno se od toho odvíjí. A umělce lidi vidí skrze prsty, protože vybočují z řady“.

Scéna z filmu Round Midnight:

Učili jsme se od starších pardálů. Rovnou jsme od nich čerpali, stavěli na tom, co nám vystřihli. První je srdce. Pokud vám chybí, nemůžete se pohybovat v tomto světě. Každá generace míří dopředu, chce zkusit něco jinýho, co tady ještě nebylo: Sám jsem začínal v Los Angeles, učil jsem se tam na klarinet a studoval muziku ve škole. Bylo mě sedmnáct, když odpoledne zvoní telefon. Někdo se ptal: ‚To je Dexter Gordon?‘

Povídám: ‚Jo.‘ On na to: ‚Tady je Marshall Royal. Jak by se ti zamlouvalo, nastoupit k novýmu orchestru Lionela Hamptona?‘ Říkám: ‚Hele nejsi Marshall Royal‘. Napadlo mě, že mě lakuje nějakej kámoš a dělá si ze mě vrtuli. Ptám se znovu: ‚Kdo je to?‘ Povídá: ‚Tady je vážně Marshall Royal.‘ Vydechnul jsem: ‚O.K.‘ Pro mě to bylo Něco, prostě sen. Fantazie, nádhera. Tam jsem se naučil nejvíc. Samozřejmě jsem každej večer čekal, kdy mě pošlou domů. Že řeknou něco jako: ‚Tady máš zpáteční lupen. Maž domů a ještě se pár let uč. A možná…‘ znáte to… Ale trochu mi přece jen věřili, a za pár měsíců se to začalo dobře rýsovat. Odtamtud jsem přes Louise Armstronga přešel k první be-bopový kapele“.

03097738.jpeg

U Billyho Eckstinea hráli průkopníci nového stylu be-bop Dizzy Gillespie, Charlie Parker, Fats Navarro, Miles Davis, Sonny Stitt, Gene Ammons, Art Blakey a spousta dalších. Předtím se hrávalo k tanci, ale zde začal jazz nabývat koncertní uměleckou podobu a dostal nová křídla.