Jazzissimo: Gerry Mulligan – Zásadně žhavě & cool (2/3)

Jeho kvarteto bez klavíru, které obnovilo lesk malých hudebních formací, jsme zmínili v minulém dílu. Jako orchestrátor byl jedním z průkopníků „cool-jazzu“, s čímž souvisí i fakt, že sto let po vzniku saxofonu vynesl na výsluní opomíjený barytonsaxofon – stejně jako to Coleman Hawkins učinil v případě tenorsaxofonu, Sidney Bechet se sopránsaxofonem a Johnny Hodges s altsaxofonem.

Po celé půlstoletí dominovala orchestru Duka Ellingtona drtivá osobnost barytonsaxofonisty Harryho Carneyho. Carneyho styl inspiroval moderní jazzové barytnosaxofonisty. Stačí jmenovat: Cecil Payne nebo Pepper Adams. A hlavně Serge Chaloff spolu s Mulliganem dokázali transponovat do barytonu harmonické nápady Charlieho Parkera.

Gerry Mulligan je prvním čistě barytonsaxofonovým leaderem a sólistou. Jeho hra spočívá v pozoruhodné průzračnosti a v obrovské výrazové ryzosti. Sepsal třetinu repertoáru alba Birth of the Cool, kde spolu s Milesem Davisem a Gilem Evansem bohatě uplatnili formu fugy a kontrapunktu. Rozvíjeli zde sound big bandu. Byla to jazzová „komořina“, kde improvizovaná sóla zněla jako chrámová hudba z kúru. Nonet působil pouhé dva týdny v jednom malém klubu a nahrál jen dvanáct skladeb. V historii jazzu je to milník, na hudební cestě Milese Davise pouhá odbočka. Ale kdyby vybrali jiného trumpetistu, všechno by znělo jinak. Každopádně pak Davis dlouho tvrdil, že „Birth of the Cool“ je jeho nejoblíbenější nahrávka. Miles Davis s Gerry Mulliganem a Gilem Evansem zůstali přáteli po celý život.