Jazzissimo: Dexter Gordon se zpovídá svému životopisci

„Stalo se to v jednašedesátým roce, kdy jsem se vrátil do New Yorku a začal nahrávat pro společnost Blue Note – vyklubal se z toho velkej úspěch. A pak jsem roku 1962 přijel do Evropy, nejdřív do Londýna, a pak do Kodaně, do klubu Montmartre. Tenkrát v Evropě bylo málo profesionálních jazzových muzikantů. A večer co večer, to s místními hráči byla řádivá dřina. Kromě pocitu určitého romantismu, jaký ve vás jazz vyvolával, jste si taky mohli vyzkoušet, co ve vás je. Široko daleko jediný jazzman, který tu se svým triem něco dokázal, byl saxofonista Lucky Thompson, protože vyžadoval disciplínu, tehdy jsme ukázněný rozhodně nebyli. Dalším, kdo zde z amerických tenorsaxofonistů mocně zapůsobili, byli: Don Byas, Brew Moore a samozřejmě Ben Webster.“

„Prvním místním talentem, kterého jsem zde objevil, byl Niels-Henning Orsted Pedersen. Bylo mu jen patnáct let, a už uměl hrát. Tedy rozpálit kontrabas na plný pecky. Všichni mě v Kodani přijímali jako profesora jazzu, ale to bylo přehnaný. Měl jsem jen trochu víc praxe. Nakonec ukázněnost, tady znamenala zodpovědnost. A najednou jsem byl čím dál víc populárnější. Pořád jsem se vracel hrát do jazzklubu Montmartre. Měl jsem tam domácí kapelu. Každý léto to bylo angažmá na tři, čtyři měsíce; a v zimě asi na dva. V mezidobí jsem objížděl různý euroasijský štace. Jako potulnýmu muzikantovi mně to připadalo, že jsem pořád na stejným místě. Odtamtud se jednoduše cestovalo po půlce světa. Ale v Montmarte jsem si připadal nejlíp. A potkal jsem dost bezvadnejch a skvělejch lidí. Nepředháněli jsme se s místními hráči. Vytvářeli jsme pracovní příležitosti.“

„Ben Webster pobýval v Evropě devět roků, umřel 20. září 1973. Další, kdo předčasně odešel, byl klavírista Bud Powell (1924-1966). Přitom oba si šli za tím svým, chtěli hrát a makat. Ale ve skutečnosti jenom pili jako duha, skoro nic nejedli a navíc na sebe kašlali. Až příliš často se nám podaří propásnout příchod takových velmistrů hudebníků. Jsou to velikáni. Měli by to být prominenti naší společnosti. Patřili by na univerzitu, aby tam učili mladý lidi. Znovu nám všem ´skutek utek´.“