Jaroslava Skleničková z Lidic: Jako chlapce by mě zastřelili

3. červen 2010

V cyklu Osudy se setkáme s paní Jaroslavou Skleničkovou, rozenou Suchánkovou, která byla v červnu 1942 jako čerstvě šestnáctiletá dívka z Lidic úředně uznána dospělou ženou a po likvidaci obce nacisty coby odplaty za smrt protektora Heydricha poslána se svou matkou, starší sestrou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück.

Jaroslava Skleničková podává věcné a přitom jímavé svědectví o svém dětství, okamžiku loučení s tatínkem a rodnou vesnicí, přes tříletý pobyt v Ravensbrücku až po účast v pochodu smrti, návrat do Československa a poválečný život až do současnosti.

„Jako chlapce by mě zastřelili“ o sobě říká paní Jaroslava Skleničková v názvu knížky, která původně vznikla jen jako sešit vzpomínek pro její nejbližší. Pak se ale ukázalo, že takto vzniklé memoáry jsou nejen velice čtivé, ale zároveň se zrodilo věcné a přesné svědectví o osudu žen z Lidic na Kladensku.

Jaroslava Skleničková při rozhovoru s Martinem Veselovským

V červnu 1942 byly, jak známo, Lidice potrestány za domnělou účast jejich obyvatel na odstranění říšského protektora Heydricha. Jaroslavě Suchánkové bylo 16 let. Během likvidace obce nacisty byla úředně uznána dospělou ženou a poslána se starší sestrou, matkou a dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Původně na doživotí, konec II. světové války tento rozsudek naštěstí zmírnil na tři léta. Přesto to byly roky nelehké, završené pochodem smrti a svízelným návratem domů. Přesněji tam, kde ženy z Lidic domov očekávaly, ale nenašly. Stejně jako své muže zastřelené nacisty ještě téhož dne, kdy obec byla vypálena. A nemluvě o dětech, které podle Říšské propagandy byly „dány na náležité vychování“, avšak ve skutečnosti drtivá většina z nich skončila v Lodži, v autech, jejichž výfukové plyny posloužily jako smrtící prostředek.

Jaroslava Skleničková s manželem se do Lidic vrátili na důchod. Žijí v domku, který je na první pohled docela obyčejný a přece je pozoruhodný. Přestože oba jeho obyvatelé už dávno oslavili osmdesátku, jejich čilý kontakt se světem zajišťuje počítač, internet, e-mail. Pan Sklenička si dopisuje se studenty v Americe, kteří před časem Lidice navštívili a zajímají se o příběh paní Skleničkové, ozývají se zájemci o knihu, jejíž německá a anglická verze zpřístupňují světu zprávu o krutosti nacismu. I to je jedním z motivů, proč Jaroslava Skleničková své vzpomínky sepsala: sílící hlasy popírající existenci koncentračních táborů, sílící pravicový extremismus.

Připravil Tomáš Černý

Spustit audio