Jaroslav Řídký a jeho Sedmá. Připomínka kdysi úspěšného českého skladatele a hudebního pedagoga

Jaroslav Řídký se narodil 25. srpna 1897 v Liberci, tehdy převážně německy hovořícím. Otec pracoval jako námezdný tesařský dělník a vedlo toho hrával v různých kapelách na klarinet. Jenže záhy zemřel a matka, pradlena, zůstala se synem a jeho třemi sestrami sama. Tísnili se v jediné světnici malého domku, zakoupeného českým dobročinným spolkem pro rodiny trpící hmotnou nouzí a nacionálním útlakem (o předchozí bydlení Řídcí přišli v souvislosti s Jaroslavovým nástupem do české školy). Ale i za tak tristních podmínek se už v Liberci dostalo Řídkému určitého hudebního vzdělání. Když si matka všimla jeho zájmu o hudbu, začala zadarmo prát prádlo místnímu kapelníkovi Aloisi Hokešovi, který byl ochoten za tuto protislužbu naučit Jaroslava na flétnu a na housle. A nutno dodat, že ten k učení přistupoval mimořádně aktivně a zodpovědně. Ještě Hokešův syn v roce 1973 vzpomínal na Řídkého jako na „pilného, nadaného, ba nejlepšího žáka svého otce.“

Po dokončení měšťanské školy měl Řídký jasno o svém budoucím povolání. A protože studium na konzervatoři nepřicházelo v úvahu, nechal se přijmout jako houslista do vojenské kapely v Josefově. A tam samozřejmě na sobě dál cílevědomě pracoval. A pak se stalo, že kapela potřebovala harfeníka – a Řídký se najednou ocitl v Praze u vyhlášeného učitele hry na harfu a z této nové příležitosti, jakož i z pražského hudebního života, opět vytěžil, co se dalo.

Po roce: návrat k vojákům do Josefova, ale vzápětí dezerce a dobrodružství s kočovnou divadelní společnosti, což byla další velká muzikantská škola. Jenže to už začínala světová válka a zběhové končívali špatně. Jen díky své pověsti vynikajícího hudebníka vyvázl Řídký s pouze symbolickým trestem a zbytek války strávil s josefovským orchestrem v Dolních Uhrách. Po válce z armády odešel a konečně nastoupil k vytouženému studiu kompozice na pražské konzervatoři. Tam studoval napřed u Jaroslava Křičky a Karla Boleslava Jiráka, potom na mistrovské škole konzervatoře u Josefa Bohuslava Foerstra. Absolvoval v roce 1926 jako premiant.

V roce 1924 si ho vyžádal Václav Talich jako harfenistu do České filharmonie, o rok později se Řídký stal sbormistrem filharmonického sboru a začalo se mu dostávat i dirigentských příležitostí u samotné filharmonie. A zároveň už se mu dařilo i jako skladateli. Roku 1929 se vrátil na konzervatoř, samozřejmě už jako učitel. A po 2. světové válce, když na tradici mistrovské školy konzervatoře navázala nově založená Akademie múzických umění, stal se profesorem tam. Můžeme říct, že od 20. let minulého století se Jaroslav Řídký postupně stával důležitou postavou hudebního života v Praze a zůstal jí až do své smrti v roce 1956.

Mezi jeho nejdůležitější skladby patří Smyčcová serenáda (1943), Koncert pro klavír a orchestr (1952) a VII. symfonie (1956). Rozhodně ale stojí za pozornost také třeba Slavnostní pochod (1947), který si někdo může vybavit ještě v souvislosti s tzv. spartakiádami a jejž dnes provozuje nejeden dechový orchestr např. v Rakousku, Německu či Nizozemí. VII. symfonii Řídký komponoval už vážně nemocný, ale tím odhodlanější, zvyklý koneckonců už od dětství čelit životním překážkám. Vzniklo tak, slovy Řídkého žáka Jiřího Válka, „vynikající hudebně-psychologické drama, v němž skladatel vyjádřil – inspirován vlastním životem – nejrůznější stránky tragiky současného člověka i hrdinství jejich překonávání.“ Světovou premiéru měla symfonie 19. května 1956 v rámci Pražského jara v podání České filharmonie, jíž je dílo věnované; dirigoval Karel Šejna. Řídký se ještě stihl koncertu zúčastnit a osobně poděkovat jak hudebníkům (za mnoholetou spolupráci), tak nadšenému publiku. Podle svědků už byl ale zcela zjevně na konci sil a úplný konec pak nastal 14. srpna téhož roku.

Kam bývá Jaroslav Řídký jako skladatel řazen a jak hodnocen? Podle již zmíněného Jiřího Válka, který u něho studoval a v roce 1966 vydal podrobnou monografii o něm, Řídký čerpal z českých hudebních tradic a vlastním tvůrčím způsobem je dál rozvíjel. Pro někoho je jeho styl příliš konzervativní a málo svébytný, při zvlášť skeptickém pohledu až eklektický, může se objevit i pocit nesourodého mísení rozmanitých stylových prvků (od 19. století po tehdejší současnost). Bohužel žádné komplexní muzikologické zhodnocení hudby Jaroslava Řídkého z poslední doby neexistuje a to Válkovo, byť obdivuhodně precizní, nelze po 60 letech přijímat bezvýhradně. Není však pochyb o tom, že Řídký dokonale ovládl skladatelské řemeslo a byl velmi úspěšným a oceňovaným učitelem kompozice. Dokládají to nejenom vřelé vzpomínky mnoha jeho žáků, ale už sama jejich jména: Jan Kapr, Jan Rychlík, Otmar Mácha, Viktor Kalabis, Jindřich Feld, Lubor Bárta, Věroslav Neumann, … Proto také Jiří Válek nazval svou knihu Jaroslav Řídký: odkaz českého skladatele a učitele.

Budiž ještě jednou zopakováno, že letos nás dělí přesně 70 let od chvíle, kdy umělecká dráha Jaroslava Řídkého vyvrcholila premiérou VII. symfonie, a od skladatelova úmrtí nedlouho poté. Ještě významnější výročí pak připadne na příští léto, 130 let od narození. A tak využijme této hned dvojí příležitosti k tomu, abychom si znovu poslechli Řídkého hudbu a zvážili, jestli ji nechat dál pohřbenou v archivech a knihovnách, anebo zda jí vdechnout nový život – třeba aspoň části skladatelského odkazu Jaroslava Řídkého. Podle našeho mínění, a tím myslím kromě své maličkosti hlavně všechny ty, kdo na pořadu spolupracovali, si tato hudba novou šanci rozhodně zaslouží.