Jaroslav Mihule: Tinnitus. Vzpomínky předního českého muzikologa, který právě slaví 90 let

30. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jaroslav Mihule

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Četba na pokračování z rukopisu muzikologa, bývalého diplomata a vysokoškolského pedagoga v autorské interpretaci. Uvádíme u příležitosti 90. narozenin Jaroslava Mihuleho. Všechny díly poslouchejte on-line do 13. prosince 2020.

Účinkuje: Jaroslav Mihule
Zvukový mistr: Roman Špála
Režie: Markéta Jahodová
Natočeno: v roce 2015

Předního českého muzikologa Jaroslava Mihuleho, který se dlouhodobě věnuje tvorbě Bohuslava Martinů, hudba obklopovala už od dětství. Ve svých desetidílných rozhlasových vpomínkách říká: „Že jsem zasvěcený člen muzikantského klanu, na mě poznali snad už na obecné škole. Dědeček byl na Boušíně varhaníkem a v sednici vyučoval na housle, strýček Jiří složil Tvoje oči tmavohnědé, strýček Bohouš byl v Praze Liboci kapelníkem, teta Slavěna měla nádherný soprán, tatínek hrál na klarinet, maminka ráda a čistě zpívala…“

Vystudoval učitelství pro gymnázia v oboru čeština (FF UK Praha) a v oboru hudební výchova (PedF UK) a také kompozici a dirigování na Pražské konzervatoři. Poté se celkem náhodou dostal k místu korepetitora v taneční složce Státního souboru písní a tanců a od roku 1959 začal působit jako lektor hudebních nauk na ITVS, pozdější FTVS UK. „Lektor bylo vznešenější označení pro prozaické korepetování při výuce lidových tanců a gymnastiky.“

Paralelně s prací obživnou se ovšem prohluboval jeho zájem o skladatele Bohuslava Martinů, který tvořil jakési druhé životní téma v jinak ne příliš radostné společenské atmosféře. Během svého života se Jaroslav Mihule setkal s mnoha významnými osobnostmi, mezi nimi byli např. Jan Patočka, Vlastimil Rada a Rudolf Firkušný, Paul Sacher, Josef Sudek nebo Zdenka Podhajská, která: „…u sebe přijímala významné kulturní osobnosti z celého světa a s mimořádným zanícením propagovala hudbu Martinů. Tvrdila, že jí občas hrával k jejím tanečním hodinám v předválečné Paříži; jistotu nemáme, ale zato víme, že jí několikrát vypomohli jako korepetitoři v Praze Petr Eben a Jaroslav Mihule.“

V roce 1989 – o třicet let později „zaklapl víko klavíru“ a stal se prorektorem v prvním kolegiu demokratické obrody univerzity, poté byl proděkanem Pedagogické fakulty a ještě později také velvyslancem České republiky v Nizozemsku. „Ve výroční den úmrtí TGM, 14. září 1994, jsem předal v Haagu pověřovací listiny prezidenta České republiky Jejímu Veličenstvu královně nizozemské, princezně oranžsko-nasavské, a podstoupil audienční rozhovor.“

Záhy se ukázalo mimo jiné, že „kulturní pole se jevilo téměř jako ladem ležící“, takže i tady bylo práce dost. Po návratu byl jmenován emeritním prorektorem Karlovy univerzity v Praze, ještě dlouhý čas působil na FTVS a nadále se věnoval svému celoživotnímu tématu.

Jak prof. Mihule říká v závěru svého vyprávění: „Vše dohromady by mohlo být nazváno slovem osud. Patří sem i sotva zřetelné střípky nepatrných událostí, krčících se ve stínu mocných záchvěvů dějin. Život by byl bez nich bezbarvý a mdlý. Což – jak věřím – je dobře vystiženo mottem: Po půlstoletí je zajímavá každá všednost – ozářena světlem katastrof.“

Psáno pro Týdeník Rozhlas.

Spustit audio