Jaromír Hnilička ve vzpomínkách Jana Daleckého

Není-li příliš troufalé aplikovat adjektivum renesanční na jazzového hudebníka, pak je mým prvním kandidátem na takové označení Jaromír Hnilička. Věděli jsme to dávno, ale teprve ode dneška, středy 7. prosince, o něm můžeme takto hovořit nebo psát v čase minulém.

Do vzácného jubilea – pětaosmdesátky mu scházely dva měsíce a o tom, jak čas letí stále vyšším tempem, je nesporným svědectvím vzpomínka na Jaromírovy osmdesátiny. Byl to velkolepý koncert v brněnském nejkrásnějším prostoru, Besedním domě, který máme mnozí dosud v živé paměti, jakoby to bylo onehdy.

Hrálo se hokejovým způsobem, na třetiny, aby mohly zaznít dvě jeho velké vokálně-orchestrální práce, Missa Jazz z roku 1968 v nedávno rozšířené verzi (o dřevěné dechové a smyčcové nástroje a recitátora, rovněž už zvěčnělého Ladislava Lakomého) a v premiéře Brněnská svita, v níž nechyběla ona lidová mluva zvaná hantec.

Teprve po druhé přestávce došlo i na písničky běžného formátu. Téměř nekonečný večer vyústil ve stejně dlouhé a bouřlivé ovace, které ovšem neznamenaly stop v jubilantových aktivitách.

Když se uzavřelo jeho téměř šedesátileté působení v Orchestru Gustava Broma, pro který napsal stovky skladeb a aranžmá, zahrál s ním tisíce znamenitých sól a se svou vokální skupinou podpořil nesčetné nahrávky mnoha zpěváků, kmenových i hostujících, ponechal si pro své potěšení skupinu, nazvanou s jeho osobitým humorem Hniličkovo dixielandoví sirotci, moderní jazz dál hrál v komorním triu a jako vůbec první nositel Ceny Gustava Broma, udělované Českým rozhlasem Brno už od roku 1998, přišel poblahopřát v dubnu 2015 jejímu osmnáctému laureátu, někdejšímu kolegovi z Bromova orchestru, Zdeňku Novákovi.

Čím vším Jaromír Hnilička byl? Vynikajícím trumpetistou, jak tradičním, tak moderním až avantgardním, který si podmanil v „kentonovské éře“ šedesátých let i melofon a především recesisticko-futuristicky vyhlížející hnilofon – nástrojařský bastard se čtyřmi ozvučnicemi.

Dále v případě potřeby harfenistou, kterýžto nástroj studoval ještě na konzervatoři. Často jsme jej viděli a slyšeli zpívat, česky (například Pepinelopy) i anglicky (ovládal mnoho standardů).

Obdivoval jsem jeho vokální skupinu, když vykročila z kategorie „křoví“ a zpívala líbezně jako Singers Unlimited, jenže Jaromírem geniálně aranžované lidové písně nebo spirituály, úplně jinak než všichni ostatní.

Nezmíněna nemůže zůstat též jeho činnost pedagogická, nebo chcete-li, lektorská. Za těch třicet Letních jazzových dílen ve Frýdlantu prošly jeho třídou desítky mladých adeptů.

Podporoval junior big bandy a umožnil jim hrát své arcidílo, Jazzovou mši. Zněla v Lanškrouně, Zábřehu i jinde, nikde nešetřil slovy uznání. Navzdory tomu všemu neměl jinou hmatatelnou vizitku svých skladatelských a hráčských kvalit, žádné ryze jazzové album.

Sloužil této hudbě, až se vydal z posledního. Nebude druhý takový.