Jarmila Štuková: Při focení v Sýrii či Afghánistánu je důležitá empatie a schopnost zapadnout

20. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fotografka Jarmila Štuková

Chci vidět věci na vlastní oči, říká reportérka a fotografka Jarmila Štuková. I to je důvod, proč posledních patnáct let neustále cestuje. O cestách na Blízký východ i do pražských nemocnic, ale také třeba o tom, proč se rozhodla vystudovat DAMU, mluvila ve Vizitce s Markétou Kaňkovou.

V sedmi letech třikrát týdně dojížděla z pražské periferie do centra na hodiny operního zpěvu. Čas ovšem chtěla trávit také s milovanými zvířaty a dalšími koníčky, a tak z plánů na pěveckou kariéru brzy sešlo. Láska k pohybu a různým druhům dramatických umění později vyústila ve studium produkce na DAMU. Už během školy jí však bylo jasné, že ani práce produkční, která sice chvíli neposedí, ale je svázaná s jedním místem, není nic pro ni. Přirozeně tak dala přednost fotografii, které se na profesionální bázi začala věnovat v polovině nultých let v redakci Pátku Lidových novin. Svou první fotoreportáž přivezla ve spolupráci s fotografem Michalem Novotným z Indie, kde se věnovali tématu prodeje orgánů a HIV pozitivních lidí.

Jarmila Štuková z Kurdistánu

Dnes, po patnácti letech, patří Jarmila Štuková k předním fotografům, kteří vyjíždí na reportáže do zemí zasažených válkou, chudobou a sociálními nepokoji. Pravidelně se vrací do Sýrie i do Afghánistánu a zkouší se dostat do míst, kde na vlastní oči a hledáček spatří, kdo proti komu bojuje. Osobně se angažuje v mnoha dobročinných projektech a aktivně pomáhá například lidem s popáleninami. I o tom ve Vizitce hovořila.

Nadýchávám téma

Doménou Jarmily Štukové je reportážní a dokumentární fotka. Jak ale říká, v posledních letech přimkla k dokumentu. „Baví mě vracet se na místa opakovaně, dostávat se hlouběji do tématu, čekat na místě třeba dva dny a jen sledovat, co se kolem mě děje. Nadýchávat téma a pak zkusit zmáčknout spoušť v pravý okamžik. Fotka je ale taky velká bolest, protože sama jsem k sobě hodně kritická a máloco z toho, co vyfotím, se mi líbí,“ dodává.

Jarmila Štuková z Kurdistánu

Co potřebuje fotograf k tomu, aby do tématu pronikl? Podle Jarmily Štukové je to v první řadě empatie – schopnost vcítit se do fotografované osoby, která si focení nakonec vůbec nemusí přát. „Neměl by to dělat člověk, který si řekne, že danou situaci vyfotí za každou cenu,“ domnívá se. Stejně důležité je podle ní umění zapadnout. „Je důležité mít na focení čas. Představit se, vysvětlit, co tam děláte, a pořádně si rozmyslet, jakým způsobem tamní příběh vyprávět.“

Jarmila Štuková

Kdyby svět nezachvátila pandemie koronaviru, byla by teď fotografka Štuková v Sýrii, kde by kontrolovala zásilku nemocničního vybavení a pak by pokračovala na frontovou linii. Místo toho ale s kolegyní novinářkou Ivou Rose každý den docházela do Všeobecné fakultní nemocnice, kde fotografovala sestry pečující o nejtěžší pacienty s nemocí COVID 19. „Viděly jsme pacienty, kteří byli na mimotělním oběhu, a viděly jsme sestry, s jakým nasazením se o ně starají. Mají náš obří respekt,“ konstatuje.

Cílem většiny fotografických cest bývají místa a lidé, které zasáhlo neštěstí. Ve Vizitce ale Jarmila Štuková vzpomněla i na ty zážitky, které dnes popisuje jako radostné. Patří mezi ně například setkání s mladou dívkou, jež pomocí dlouhé odstřelovací pušky ochránila dům od vozu napěchovaného výbušninou, anebo setkání s babičkou několika vnoučat. Ta Jarmilu překvapila pekelně rychlou sborkou a rozborkou kalašnikova.

Poslechněte si celou Vizitku, ve které Jarmila Štuková podrobně mluví o svých dalších fotografických a dokumentárních projektech.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová