Jan Zdichynec: Lužice je pro mne především duchovním regionem

5. duben 2019
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Zdichynec

V čase velikonočním ožívá téma Lužice intenzivně v souvislosti s mediálně vděčným motivem velikonočních jezdců, tzv. křižáků, kteří velikonočními jízdami na Boží hod v několika hornolužických farnostech slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista. V ten čas jsou v Lužici tisíce návštěvníků ze všech koutů Německa a nechybí pochopitelně ani velikonoční turisté z blízkého Česka.

Pro mnohé však Horní Lužice dnes neznamená víc než nákupní destinaci nebo jakousi dostupnou exotiku, zpestřující občasné výlety do Saska. Naštěstí přibývá těch, kteří se do Horní a dolní Lužice vydávají pro její kulturní a duchovní bohatství a vědí, že vnímat  krajinu hluboce historicky, kulturně a dynasticky spjatou s Korunou českou jen jako dostupnou exotiku nebo „zážitkovou” velikonoční destinaci, by bylo příliš málo.

Jízda v Nebelschütz (2007)

„Každý si může v Lužici najít, to, co ho zajímá, ať už z hlediska turistického, přírodních krás náboženství, zvyků, já bych jen upřesnil, že Lužice jsou vlastně dvě, Horní a Dolní,” říká historik Jan Zdichynec, působící v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se tzv. vedlejšími zeměmi Koruny české, tedy i Horní a Dolní Lužicí, zabývá dlouhodobě. Připouští však, že i jeho první kontakt  s Lužicí byl poněkud letmý: „Já sice pocházím z této oblasti severních Čech (z Rychnova nad Nisou), jako dítě jsem však hranici do Saska překračoval opravdu pouze na takových těch nákupních nájezdech. Tehdy jsem toho o Lužici opravdu mnoho nevěděl. Zevrubněji jsem ji poznal vlastně, až když jsem ji dostal jako téma seminární práce ve třetím nebo ve čtvrtém ročníku na Filozofické fakultě.” 

Jízda v Ostritz (2015)

Dnes je Jan Zdichynec s Horní a Dolní Lužicí spojen odborně i osobními vazbami a zdůrazňuje, že specifika a přitažlivost hornolužického regionu rozhodně nejsou spjata jen s Lužickými Srby. Jeho zájmy se protínají ve sledování římskokatolické menšiny a institucí v Horní Lužici, zejména ženských klášterů Mariina Hvězda, Marienthal (Máří Dol) a Lubáň, dále pak budyšínské kapituly v 16.-18. století, které jsou dodnes svědky živě prožívaných křesťanských tradic, ale také náboženské pestrosti v zemi, jež kdysi dlouhodobě náležela ke Koruně české. I dnes vnímavý poutník pociťuje při návštěvě někdejších zemí České Koruny jakousi blízkost. A podle slov Jana Zdichynce je ona blízkost vzájemná.

Lužice je určitě jiná než Sasko, ten pocit, že se tam cítíte jako doma je mimo jiné dán architekturou a  já jsem se mnohokrát setkal s tím, že i v Lužicích lidé říkali, že mají blíž do Prahy než do Berlína, a to dokonce nejen Lužičtí Srbové, ale i Němci, tam ta blízkost je, geograficky i srdcem.

Lužici Jan Zdichynec vnímá především jako region duchovní a kulturní. Je to nejen krajina velikonočních jezdců, místo, kde žijí Lužičtí Srbové, ale také oblast, která je historicky, kulturně a politicky pevně svázána s českými zeměmi. Do Lužic, ať už do té Horní nebo Dolní, se lze vypravit nejen o Velikonocích, ale v kteroukoli roční dobu. A stojí za to hledat tu české stopy, stopy českých králů, například Lucemburků na Žitavsku, exulantů v nedalekém Ochranově, nebo prožívat blízkost jazyka i osudu slovanského národa v enklávách obývaných lužickými Srby. Cesta do Lužice nás tak může přívést třeba k tázání po vlastní identitě, národnosti, kultuře, k otázkám, zda měly být Lužice součástí Československa, nebo zda je pocit domova vázán jen k současnému státoprávnímu uspořádání.

autor: David Hamr
Spustit audio