Jan Uvira: Vycházející hvězda jazzového klavíru ze severu Moravy

3. únor 2017

Je již dobrým zvykem, že mladí čeští hudebníci odcházejí na studia do zahraničí a do Česka se vrací nejen bohatší o zkušenosti a znalosti, ale také aby představili svá mezinárodní uskupení. Právě s takovýmto projektem se budeme moci potkat v České republice v období od 30. ledna do 14. února, kdy se zde poprvé představí Uvira/Bruno/Hafizi Trio.

Trio vzniklo v roce 2015 v holandském Rotterdamu, konkrétně na půdě hudební fakulty Univerzity umění Codarts v Rotterdamu (Codarts Rotterdam, Hogeschool voor de Kunsten). Působí v něm italský kontrabasista Alessio Bruno, bubeník Martin Hafizi, pocházející z Bulharska, a včele stojí český pianista Jan Uvira, na interpretaci jehož skladeb se soubor zaměřuje.

Tento čtyřiadvacetiletý rodák z Frýdku – Místku studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze pod vedením Mateje Benka a Iriny Kondratěnko. Odtud pokračoval ve studiích na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích (Akademia Muzyczna im. Karola Szymanowskiego w Katowicach) a v roce 2015 absolvoval roční stáž na již zmíněné holandské univerzitě Codarts v Rotterdamu.

Hudbu tria, své dosavadní hudební zkušenosti i vize přibližuje Jan Uvira v následujícím rozhovoru.

Honzo, ty pocházíš ze severní Moravy, to není právě místo, kde by jazz měl nějakou výraznou pozici v kulturní nabídce. Můžeš popsat na svém příkladu, jak se dá v těchto končinách dostat k jazzu?

Od svých sedmi let jsem jako spousta jiných dětí chodil do ZUŠky na hodiny klasického klavíru. Zlom přišel, když mi bylo třináct a ve frýdeckém žákovském orchestru zrovna sháněli nového klávesistu. Ten orchestr se jmenoval Šuba Duba Band a vedl jej legendární frýdecký trumpetista, svého času člen Orchestru Gustava Broma, pan Milan Michna. Když jsem přišel na první zkoušku, otevřel se mi zcela nový svět. Původní klávesista mi odkryl taje bluesové stupnice, objevil jsem celou plejádu, pro mě nových, klávesových rejstříků, přišly první placené vystoupení i výjezdy do zahraničí.

 

Hrálo se často a za těch pět let působení jsem nasbíral notnou dávku zkušeností. O pár let později už jsem chodíval na koncerty do frýdeckého klubu Stolárna nebo ostravského Parníku. Zhruba v sedmnácti letech jsem měl už celkem jasno o tom, co chci v životě dělat.

Jak moc jsi přišel do Prahy již seznámen s jazzovou tradicí? Zapadl jsi se svými zkušenostmi rychle do tamějšího jazzového světa?

Ačkoli přijímačky na „Ježkárnu“ jsem udělal bez problému, o jazzové tradici jsem toho věděl pramálo. Musím přiznat, že ze začátku mě to vlastně ani moc neoslovilo. Byl jsem tehdy pohlcen karibskou muzikou, jejíž temperament mi učaroval. Jel jsem na vlně Michela Camila a nic jiného mě moc nezajímalo. Avšak stejně rychle jak to přišlo, to i odešlo.

Po prvních pár měsících jsem v sále konzervatoře slyšel jazzový koncert, kde hrál o pár let starší pianista. Nerozuměl jsem ničemu z toho, co hrál, ale tak moc se mi to líbilo, že jsem se začal okamžitě vyptávat všech, jak se mám naučit hrát jazz. To jsem ještě netušil, že to bude studium na celý život.

Co ti dala Ježkova konzervatoř a Matej Benko, potažmo Praha vůbec?

Matej Benko se pro mě stal hudebním vzorem už od prvních dnů. Velmi jsme si sedli jak hudebně, tak lidsky. Jeho hra na piano mi velmi imponovala, jeho vlastní skladby mě oslovovaly tak, že jsem se je dobrovolně učil, odposlouchával jeho sóla a hrál je pak u zkoušek před komisí, ve které seděl i on, což bylo vtipné a Mateje to před jeho kolegy přivádělo do rozpaků, takže jsem to pak začal dělat tajně (smích).

Měl rovněž pochopení pro moje prvotní pobláznění latinskoamerickou hudbou, protože si tím sám taky kdysi prošel, podporoval mě v tom a dával mi studijní materiály. Zároveň mě však nenápadně směřoval čím dál více k jazzové tradici, zadával sóla Wyntona Kellyho, pouštěl koncerty Milese Davise, nadšeně mluvil o kompozičních technikách Chicka Corey. Někdy jsme vůbec nehráli, jen si tři hodiny povídali a já jsem z hodin odcházel naplněn štěstím a obrovskou motivací. Některá jeho poselství a názory nejen na muziku mám stále v živé paměti a jejich význam mi dochází až zpětně. Lepšího guru jsem si nemohl přát!

 

Na „Ježkárně“ mají pianisté stejné množství hodin jazzového i klasického klavíru. Měl jsem to štěstí, že si mě vzala pod svá křídla věhlasná pianistka lotyšského původu paní Irina Kondratěnko, která mi odstranila špatné návyky, dala mi do pořádku techniku a naučila mě, jak sama říkala, používat ruce tak, aby mi při hraní nepřekážely.

Praha mi taky dala spoustu hudebních příležitostí. Už za doby studií jsem měl např. možnost vystoupit jako host na Novoročním koncertě s Českou Filharmonií, spolupracovat s Pražským Big Bandem Milana Svobody nebo doprovázet celou řadu hvězd české populární i jazzové scény.

Jak hodnotíš studium v Katowicích? Proč jsi šel právě tam?

Důvodů bylo víc. Předně jsem potřeboval změnu. Dost už jsem v té době hrál a začalo mi vadit, že už nemám tolik času věnovat se studiu a cvičení. Praha mi vyhovovala natolik, že jsem se bál, že tam zpohodlním. Věděl jsem, že v Katowicích studovala celá řada vynikajících českých jazzmanů. Krom toho, nebylo to daleko a školné bylo zdarma.

Naučit se polsky byla nutnost, s angličtinou tam člověk nepochodí. Pracovní nasazení tamních studentů je vysoké. Obvyklý model je, že se zavřou na tři roky, případně na pět let na třídu, makají na sobě, cvičí, studují a školu opustí jako výborní muzikanti. To souvisí s faktem, že je tam málo příležitostí ke klubovému hraní a ani město jako takové nenabízí zrovna pestré kulturní vyžití.

 

Proč sis vybral jako další místo Rotterdam? Jsou tam pro tebe nějací zajímaví muzikanti, za nimiž jsi třeba směřoval?

Když jsem se rozhodoval kam dál jet studovat, moje hlavní kritéria byly: západní Evropa, velké město, zajímavá hudební scéna, angličtina na vysoké úrovni a samozřejmě profesor, jehož styl hry mě oslovuje. Když člověk vezme v potaz tyto faktory, zbude mu pár míst.

Studoval jsem tam konkrétně u Rob van Bavela, jenž se stal v 80. letech finalistou slavné Thelonious Monk Competition a hrál s všemožnými esy amerického jazzu, a z jehož hry je cítit důraz na tradici. Naproti tomu můj druhý lektor Franz von Chossy se soustředí spíše na moderní a soudobý jazz a jeho styl výuky spočívá spíš v tom, že on je ten, kdo na hodinách klade otázky, čímž přiměje studenta se víc zamýšlet a analyzovat svou vlastní hru.

Jak vnímáš multikulturní kontext Rotterdamu a tamější univerzity – prostředí, ve kterém ses ocitl?

Může se to zdát neskutečné, ale podíl cizinců v Rotterdamu je opravdu téměř 50%. Sám starosta je dokonce praktikující muslim původem z Maroka. Navzdory této nehomogenní společnosti jsem se tam od samého začátku cítil, ne-li jako doma, pak minimálně příjemně a bezpečně. Město samo je přehlídkou moderní architektury a je zcela odlišné od jiných holandských měst. Je to dáno tím, že za války bylo téměř celé srovnáno se zemí a po roce 45 tak vznikla živná půda pro různé avantgardní architekty a jejich originální projekty.

Univerzita samotná je veliká, má 3 fakulty a pojme něco kolem tisícovky studentů. Kromě studia klasické hudby a jazzu nabízí také oddělení světové hudby (World Music Department) se samostatnými obory jako flamenco, argentinské tango, turecká, indická nebo brazilská hudba a taky oddělení, kde je možné studovat cirkus a akrobatické umění. Všechny tyto vlivy dávají vzniknout zajímavým progresívním hudebním projektům, kde se snoubí hudební styly i odlišné kultury jejich členů.

 

 

Pianové trio je v jazzu hodně obtížná disciplína zformovaná legendárními hráči minulosti a stále se proměňující v rukou současných hvězd. Proč tě láká právě tento formát a jak k němu přistupuješ? Kdo jsou tvé vzory, co sám hledáš, jak přistupuješ ke kompozici atp. Máš nějakou vizi, jak pracovat s triem tak, aby se neztratilo v moři podobných projektů?

Původně jsem chtěl založit kvartet s trumpetistou. Ukázalo se však, že mé kompozice sedí mnohem víc triu. Tento formát mi dává větší pocit svobody, víc příležitostí ke spontánní improvizaci. Cítím samozřejmě velký respekt a zodpovědnost vůči velikánům jazzového piana, ať už minulým nebo současným, na druhou stranu není nutné se jimi nechat svazovat. Věřím, že každý je schopen vytvořit něco originálního, už jen proto, že na světě nejsou dva stejní jedinci a každý hledá svou inspiraci někde jinde.

Já ji nacházím, krom hudby samotné, často v literatuře, v silném příběhu, ale i v poezii. Taky rád cestuji a jsou místa, která v člověku vyvolávají intenzívní pocity. Ty se pak snažím přenést do hudební podoby. Rád rovněž navštěvuji galerie umění, obrazy jsou velcí vypravěči.

Jaké máš další plány, ať už s triem či ty sám?

S triem nás toho čeká hodně. Na jaro máme naplánované turné po Nizozemí a Belgii. V létě zahrajeme na několika festivalech v Itálii a Bulharsku, mj. na největším bulharském jazzovém festivalu „A to JazZ“ v Sofii, a na podzim bychom chtěli natočit desku.

Mimo to vystoupím s novým projektem Filipa Spáleného na festivalu v Turecku. Taky spolupracuji s ukrajinským houslistou Andrejem Sachevou, který má rovněž v plánu přivézt naši formaci na koncerty do své domoviny. Něco chystáme i se skvělým bubeníkem Daliborem Mrázem.

 

Dovedeš si vůbec představit, že by ses v dohledné době usadil v České republice? Proč ano, proč ne?

Dovedu. Před nedávnem jsem se přestěhoval zpátky do Prahy, kde se teď hodlám na nějakou dobu usadit. Krom toho, že považuju Prahu za nejkrásnější město, které jsem měl dosud možnost navštívit, i místní hudební scéna je na velmi vysoké úrovni. Už jen fakt, že město s 1,3 miliony obyvatel má 6–7 jazzových klubů, které pořádají koncerty téměř každý večer, je v evropském kontextu něco nevídaného.

Jsou nějaké další žánry, kterým se věnuješ, nebo tě zajímají a inspirují?

Určitě. Nerad bych se omezoval pouze na jazz, jakkoli bohatý a rozvětvený žánr to je. Jsem otevřený čemukoli, co mě zaujme a v čem dokážu rozpoznat nějakou uměleckou hodnotu. Když bych měl jmenovat konkrétní umělce, velmi mě baví např. brazilský multiinstrumentalista Egberto Gismonti, v jehož skladbách se vkusně snoubí tradiční brazilská hudba, klasika i jazz.

Jako jednu z inspirací bych taky rád zmínil estonského skladatele Arvo Pärta, italského pianistu Stefano Battagliu nebo britského písničkáře Finka. Mimo to jsem obdivovatelem W.A. Mozarta stejně jako třeba tvorby Paula Simona.

Z tvého pohledu: má soudobý jazz se vší svou sofistikovaností a důrazem na osobní disciplínu šanci být vůbec atraktivní pro mladé hráče a publikum?

Myslím, že je potřeba se tam propracovat, proposlouchat. Běžný konzument, posluchač Rihanny asi sotva půjde na koncert Johna Zorna. Nemluvě o tom, že tato hudba od posluchače vyžaduje jistý intelektuální kapitál.

Důležité je samozřejmě prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Roli ale hraje taky povaha. Pokud je někdo od přírody zvídavý typ, brzy se přesytí tím, co je mu předkládáno masmédii a komercí a začne pátrat po alternativních zdrojích, které uspokojí jeho apetit.

 

Trio Uvira/Bruno/Hafizi před nedávnem odehrálo úspěšné turné v Bulharsku a na jaře 2017 bude koncertovat v Nizozemí a Belgii. České turné zahájí 30. ledna v České Lípě a zakončí 14. února v Plzni (kompletní přehled níže).

České turné tria Uvira/Bruno/Hafizi:

30. 1. Česká Lípa (U Bílýho Černocha)31. 1. Kadaň (Cavern Club Střelnice)1. 2. Broumov (Klášter - Art Café)2. 2. Zlín (Alternativa)3. 2. Šumperk (Dům kultury)4. 2. Zittau5. 2. Liberec (Ateliér, Pražská)7. 2. Ostrava (Parník)8. 2. Frýdek-Místek (Kino Vlast)9. 2. Brno (Stará Pekárna)11. 2. Praha (Jazz Dock)13. 2. Karlovy Vary (Paderewski)14. 2. Plzeň (Anděl Music Club)

autor: Marian Friedl
Spustit audio

Více z pořadu