Jan Sokol hostem Telefonotéky

02585554.jpeg

Jan Sokol je jedním z nejznámějších českých filosofů. Jak se na člověku pozná, že je filosofem?

Stručně formulováno: měl by jít za pravdou, a nikoli s proudem. Také bychom mohli říci, že filosof „postupuje tehdy, když couvá“; tento akcent mohli občas slyšet žáci Jana Patočky, jehož myšlení je úhelným kamenem české filosofie. Zní to jako paradox, ale je to výstižné: filosof se totiž neobejde bez reflexe (zdůrazněme: pravdivé reflexe) a k té je potřeba krom jiného odstup. Nebýt stržen, ale umět „couvnout“. Podle Patočky se flosof také musí snažit o to, aby jeho život – a život dalších, které může ovlivnit – nebyl tím, čím bývá lidský život normálně: „něčím neuvědoměle nenaplněným, nesoustředěným, rozběhlým podle rutin, tradic, ražených cest, z nichž každá se zdá něco znamenat a říkat, ačkoli ve skutečnosti vede jen k jiným stejným chvílím a jiným podobným cestám…“ Další požadavek můžeme popsat s jiným klíčovým myslitelem – Ladislavem Hejdánkem: filosof by neměl člověku říkat to, co chce slyšet, ale právě to, co slyší zatraceně nerad, je-li to pravdivé. Při setkání s Janem Sokolem můžeme pozorovat, jaký to má dopad. V kterékoli situaci, i tam, kde jiní jen přednášejí, poučují či dokonce prosazují sama sebe, je v každé vteřině připraven zmlknout a pozorně naslouchat. A vést dialog. Působí, jako kdyby ho vedl neustále – i tehdy, kdy neříká nic nahlas. Na to, že je filosofem, má Jan Sokol pozoruhodně bohatou politickou praxi: byl federálním poslancem, místopředsedou Sněmovny národů, předsedou poslaneckého klubu, předsedou parlamentní delegace v Evropském parlamentu, poradcem ministra školství a půl roku ministrem školství. A také vážným kandidátem na prezidenta republiky. Pokud se ovšem filosofie a politika vzájemně perou, pak u něj vítězí filosofie, přesněji řečeno smysl pro pravdu. Pro politickou kariéru by totiž musel mnohem důkladněji „výt s vlky“, a to mu nejde. Pokaždé se poctivě přihlásí i k nepopulistickým myšlenkám – třeba když kritizuje vysídlení Němců z Československa. A nepřijímá prebendy: i jako ministr klidně jezdil tramvají nebo chodil pěšky. Myšlenkový svět Jana Sokola čerpá podněty z nečekaně veliké šíře: je vyučeným zlatníkem, pracoval jako mechanik a dlouhá léta působil pro změnu jako programátor (za socialismu, kdy práce s počítačem byla prací průkopnickou). A vedle základních filosofických otázek se celý život zajímá o náboženství; krom jiného spolupracoval na ekumenickém překladu Bible. V rozhovoru, který povedeme o velikonoční neděli, tohle téma nelze vynechat. Mimořádnou schopností Jana Sokola je formulovat náročné filosofické otázky způsobem srozumitelným, přitažlivým, a přitom bez zkreslujících zjednodušení. I to by mělo být lákadlem ke společnému vltavském setkání.