Jan Prchal: „Někdy přijdu do hodiny jako David Bowie, jindy jako Palestrina“

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02971921.jpeg

Hostem vltavské Telefonotéky byl v pondělí 6. 2. 2017 Jan Prchal. Hudebník, pedagog, autor učebnic a předseda Společnosti pro hudební výchovu ČR. Ta vznikla v roce 1934 a jejím prvním předsedou byl ministr zahraničí Kamil Krofta; v předsednictvu byli dále Vladimír Helfert, Zdeněk Nejedlý, Václav Talich, Alois Hába či Leo Kestenberg.

Hudba je pro Jana Prchala svého druhu jazyk, kterému mohou rozumět všichni. A hudební výchova by měla být oblastí, která nás tomuto porozumění otevírá. Ne vždy a ne všude se to daří. „Jsou školy, kde děti sice v rozvrhu hudební výchovu mají, ale hudby ani výchovy se jim nedostává. Někdy se vyučuje jiný předmět, třeba se počítají příklady. Nebo se to sloučí do nějakých bloků. A výuka končí v sedmé třídě. V pozdějším citlivém věku, kdy děti udělají jako osobnosti ohromný krok, už hudební výchovu leckdy nemají,“ vysvětluje Jan Prchal a upozorňuje na jeden z problémů dneška: soustředili jsme se na výkon a jeho měření. Ale jak měřit výchovu, která je bytostně dlouhodobý proces a dobře vyučovaná hudební výchova se může zúročit až mnohem později?

„Hudební výchova je jeden z mála předmětů, kde se dá pracovat s citovou stránkou osobnosti. Ono se to dneska moc nenosí. Trochu se za to stydíme. Možná se to považuje za slabost projevit třeba dojetí nad něčím, ale uvnitř nás to je... Přece ale nejsme tak cyničtí, abychom od toho ustoupili. A právě to je v hudební výchově možné, když se dělá citlivě a patřičně. Hudba rozvíjí to lidské v nás.“ Pořád se ovšem objevují lidé, kteří popisuji zcela jiné účinky hudební výchovy. To když jim pan učitel nebo paní učitelka řekli: Nemáš hudební sluch, zpíváš falešně, jdi stranou a jenom poslouchej... Jan Prchal je v tomto ohledu rezolutní: „Tohle může udělat jenom s prominutím blbec a ten by neměl děti učit.“

A jak tedy může taková hodina hudební výchovy vypadat? „Někdy, když přijdu do hodiny, zeptám se dětí, jako kdo jsem přišel. Někdy jsem byl třeba David Bowie, minulý týden jsem přišel jako Giovanni Pierluigi da Palestrina. A deváťáci na to přišli,“ vypráví s úsměvem pedagog ZŠ a ZUŠ Jabloňová v Liberci, jehož žáky „hudebka“ baví. „Hudební výchova by měla být činnostní předmět, takže se snažím, aby se něco dělo. Zpíváme, posloucháme, hrajeme, i když žáci jinak na nástroje nehrají. Máme hodně perkusí, není to bezduché vytleskávání, zahrajeme si třeba latinsko-americkou hudbu, využíváme boomwhackery... Slučujeme tyto „roury“ do akordů nebo se seřadíme tak, aby nám to dalo melodii. Nedávno jsme se věnovali fanfárám ze čtvrté věty Novosvětské a děti hrály na boomwhackery. A šlo to. Jsem rád, když skončí hodina a pak slyším, jak si někdo na chodbě píská Dvořáka.“

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.