Jan Měřička: Otisk je pro grafiku cosi nesmírně důležitého, jakési potvrzení existence

1. prosinec 2017
Jan Měřička

Liberecký grafik Jan Měřička na sebe poprvé významně upozornil koncem 90. let svými velkoformátovými lepty a originálními uměleckými ilustracemi knih Jaromíra Typlta, jimž vtiskl rozměr jedinečných výtvarných artefaktů.

„Doma jsme měli Váchalovy knihy, v té době jsem si sám odléval papír a abych se uživil, tak jsem si přivydělával typografií, takže to bylo nějakým způsobem k té knize připravené, potom přišel Jaromír Typlt s podnětem k ilustraci a ono se to celé tak sympaticky zvrtlo do podoby autorské knihy a vznikla z toho umělecká instalace," popisuje Měřička svou cestu k bibliofilským knižním artefaktům.

Jan Měřička

Málokdo tuší, že původním povoláním je laureát ceny Vladimíra Boudníka a učitel sítotiskových technik na FAMU, lékárníkem. Snad proto má tak blízko k fotografii, reprografii a experimentálním grafickým technikám. Ty mu jsou často východiskem experimentu tvůrčího.

Hledání hranic a průniků technologie, vědy laboratorního experimentu se světem umění, topologie prolínajících se říší člověka a stroje, umělce a nástroje, přivádí autora mimořádných grafik často až k bizarním uměleckým experimentům, například k animacím a následným reprografickým zachycením mršin zvířat sražených na silnicích.

Hodím je na síto a pustím na ně těch dva tisíce wattů, vytvoří se cosi jako zjednodušený obraz, nepracuji tak s obrazem mršiny jako takovým, ale vlastně se stínem a simuluji, že to zvíře je živé, je to animace mrtvého zvířete, takový pokus o jeho oživení, ten otisk je pro grafiku cosi strašně důležitého, je to odlišnost vůči obrazu práce s jasným znakem, jakési potvrzení existence.
Jan Měřička o jednom ze svých tvůrčích experimentů

Představa laboratoře jako čehosi magického, Měřičku fascinovala už jako dětského čtenáře verneovek, snad proto po gymnáziu nastoupil na hradeckou farmačku. Sterilní prostředí lékárny bylo fantasknímu světu Vernových románů a Calligariho kabinetům dost vzdáleno, odvedlo jej tak záhy po promoci ke grafice na pražskou „Hollarku“.

Vazba k říši techniky a technologie však Jana Měřičku po celou tvůrčí kariéru neopustila. Od fascinace alchymií fotokomor, rozměrnými tisky a lepty posouvá postupně své tvůrčí zaměření k dokumentaci hemžení lidských skupin na veřejných prostranstvích , např. na stanicích metra, ty pak převádí do obrysových útvarů a snaží se tak zachytit principy pohybu lidí ve veřejném prostoru. Činí tak zdánlivě odosobněným způsobem podoben fotografické desce exponované působením skutečnosti.