Jan Jandourek: Nenávist jako průvodce úspěchu

31. květen 2019

Úspěch přináší lidem nejen pochvalu, ale často také vlnu nenávisti. To je běžná lidská zkušenost.

Mnoho lidí možná nemá pocit, že jsou příliš úspěšní, ale úspěchem nemusí být jen objev léku na smrtelnou nemoc nebo vítězství v nějakém konkursu. Existuje i mnoho dalších úspěchů, které prožíváte ve svém všedním životě a které mohou být někomu trnem v oku.

Nenávistné kritiky potřebujeme podle některých psychologů jako zpětnou vazbu, ale nesmíme ustrnout v tom, co říkají o naší práci. Nenávidící lidé jsou přirozenou součástí podnikání a nenávidí, protože sami to, co děláte vy, dělat neumějí, nebo nechtějí, nebo se bojí to zkusit. Jediný recept, jak se takovým lidem vyhnout, je to, že nebudete dělat nic, nebudete si dávat žádné cíle a zůstanete na místě. Pokud je někdo bude moc poslouchat, jen jim dodá ničivou sílu.

To je samozřejmě lákavá teze. Je to ale bezezbytku pravda? Co když se někdy naši kritici nemýlí? Tím lépe, většinou pravdu otevřeně řeknou spíše nepřátelé než přátelé. A když se mýlí, to je samozřejmě ještě lepší.

Máme v historii mnoho příkladů, kdy lidé byli talentovaní v nějaké oblasti, ale dopustili se osudových chyb. Napoleon byl geniální vojevůdce, ale při tažení do Ruska přecenil své síly. Hitler byl nepochybně velmi schopný, pokud šlo o získání moci pomocí demagogie a strhujících řečí, ale právě jeho neschopnost naslouchat kritice a navození atmosféry, že každá kritika jeho osoby a počínání se stala smrtelným nebezpečím, nakonec vedly k jeho ztroskotání.

Stejně tak řada umělců dokázala mnoho vytěžit ze svého neuspořádaného života, ale jejich životní styl jim život zkrátil třeba až na polovinu, takže další díla už vytvořit nemohli.

V každém případě platí, že pokud našim hlavním cílem bude, aby nás lidé měli rádi, budeme nejspíš nešťastní, protože toho nemůže nikdo dosáhnout. Lidské zájmy jsou různé, stejně jako je různé jejich vnímání skutečnosti a citové a estetické rozpoložení, takže od určité hranice už další stoupence a obdivovatele získáváme jen velmi obtížně. Proto je potřeba soustředit se na věcný cíl a to jestli nás někdo má rád, nebo nemá, nechat stranou.

Podle psychologů prý lidé potřebují za den určitý počet pohlazení, aby byli uspokojeni. Na tom jistě něco je, ale pokud se soustředíme pouze na to, aby nás druzí hladili, nebude výsledkem zralá a sebevědomá osobnost, ale něco jako domácí mazlíček plyšáček, který bude nakonec všem spíše k smíchu.

autor: Jan Jandourek
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová