Jan Hartl podává bravurní výkon ve hře Špinavé ruce - recenze

11. leden 2011

Inscenace hry Jean-Paula Sartra v režii Ivana Rajmonta v pražském Divadle Kolowrat by nebyla ničím příliš zajímavá, kdyby neměla Jana Hartla a jeho bravurní výkon v roli generálního tajemníka komunistické strany Hoedera. Hraje se na téměř prázdné scéně, na níž jsou občas přineseny kusy nábytku jako židle, křeslo apod. Scénografie je prostá, ale stačí to.

Občas se zdá, že režie příliš nápadů neměla a pokud ano, některé jsou v rozporu s logikou situace nebo charakterů postav. Asi nejvíc do očí bijící je třeba zacházení s pistolí. Kdykoli ji milenka hlavního hrdiny, idealisty Huga, dostane do rukou, začne s ní na svého milence mířit. A ten se kupodivu tváří jakoby se nic nedělo. Jestli se tím chce naznačit, že podobně extrémní erotické hrátky jsou v jejich vztahu na denním pořádku, není jisté. Podivně ovšem působí, když se před koncem inscenace Jesika opět zmocní zbraně a pronese: „Takhle zblízka jsem ji ještě neviděla."

Všechny podivnosti jsou rázem překryty, když se na scéně objeví charismatický Jan Hartl. Začíná se totiž jednat účelně a především slovy. A přesně pointovat řadu drobných akcí, které někdy nepostrádají ani humor. I mladí herci, Petr Buchta v roli Huga a Kristýna Podzimková v roli jeho milé Jesiky, nápadně povyrostou.

Téma inscenace Špinavé ruce působí v současném společenském kontextu docela zvláštně. Zatímco ve společnosti stále bují antikomunismus zaměřený proti celé levici, činohra Národního divadla hraje inscenaci, která předvádí generálního tajemníka Strany Hoedera nikoli jako jednostrannou karikaturu, ale jako svérázného a prozíravého politika málo ochotného ideologickým dogmatům zbytečně obětovat další tisíce lidí. Válka ve hře končí, Rudá armáda se blíží k hranicím nejmenované středoevropské země, jejímž předobrazem bylo nejspíš Maďarsko, a další masové umírání na obou stranách není podle Hoedera nutné. Proto se rozhodne vyjednávat, jak s dosud pronacistickým vládcem země, tak s dalším, konkurenčním nekomunistickým odbojovým hnutím o klidu zbraní a spolupráci.

Jenže to se nelíbí fundamentálnímu křídlu komunistů, které začne Hoedera považovat za zrádce a rozhodne se ho odstranit. Rukou koho jiného, než mladého zapáleného idealisty Huga, který si neuvědomuje, že je jen figurkou na šachovnici boje o moc mezi Hoederovou lidskostí a ctižádostivostí dalšího funkcionáře Strany, Luda.

Hra i inscenace je tak vlastně pozoruhodnou studií zachycující hypotetický zlom, v němž se z komunistické strany, která v jisté chvíli disponuje také autonomně myslícími osobnostmi, jimž nechybí humanistický rozměr, stává bašta průměrných, Moskvě oddaně naslouchajících jedinců. Jedinců bez vize, zato s velkou touhou po moci. V takovém prostředí se nakonec i z idealistického intelektuála Huga musí nutně stát osoba nepohodlná.

Hoeder totiž umírá hlavně proto, že nečeká na instrukce Moskvy a projevuje vlastní iniciativu. Dokáže myslet a jednat autonomně. A ve prospěch širšího celku, než je Moskvou diktovaný zájem Strany. Když místní komunisté po Hoederově smrti opět navážou spojení s Rusy, ti jim doporučí přesně totéž, co se chystal provést zavražděný Hoeder. Je tedy označen za mučedníka zabitého nepřáteli Strany a z Huga se logicky stává nepohodlný vrah, který ví příliš. Bezmyšlenkovitá a mocichtivá průměrnost slaví definitivní triumf. Jako již v dějinách a nakonec i současnosti mnohokrát.

J.- P. Sartre: Špinavé ruceRežie: I. RajmontHrají: J. Hartl, P. Buchta, K. Podzimková, E. Salzmannová a dalšíČinohra Národního divadla v PrazeKomorní scéna KolowratPremiéra 3. 12. 2010

autor: Roman Sikora
Spustit audio