Jan Hanák: Prolog nové doby

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leonardo da Vinci, Poslední večeře, 1495–1498
0:00
/
0:00

Je dva týdny před Zeleným čtvrtkem. Volá mi naše dobrá farní zubařka Maruška, že se ptá jiná Maruška, která se stará o květiny v kostele, jestli má objednat hortenzie na Velikonoce, protože je nejvyšší čas a jak že to vlastně bude.

No nadchlo mě to. A vnuklo další myšlenku (vůbec si říkám, jak tato doba podporuje kreativitu, protože mnohé je pro nás prostě poprvé). Jasně, samozřejmě, ať je objedná.

Čtěte také

Kostel vyzdobíme, ať už tam někdo dojde nebo ne. Asi nebudeme slavit ve shromáždění, ale niterně ano, ve společenství církve, která se obejde bez institucí, jak se ukazuje. A kostel v této době? Přece není pro tuto chvíli nepotřebným, a tedy zavřeným studeným barákem, ale symbolem tohoto našeho společenství.

Bude velikonočně vyzdobený, bude mít Getsemanskou zahradu a Boží hrob, protože my jsme přeci také nezavřeli svá srdce, neodložili Boha a farnost do kouta a Velikonoce slavíme. Což? A každý může dojít individuálně. A rozjímat a děkovat a prosit a chválit. Pokud se tedy nebojí.

Je týden před Zeleným čtvrtkem. Dobrý přítel mi v noci psal čerstvou zprávu, že je zakoronavirován. A řekl bych, že je mu asi blbě. Tedy blbě ve smyslu viróz, na které jsme zvyklí, ne hůř, aspoň zatím. Jsem přesvědčený, že ho k té nemoci nedovedl jen virus. Byl to taky ohromný stres, který na něm šel vidět, k němuž ho zase dovedla naše vláda, která mu během chvilky zničila celoživotní dílo a vlastně i docela konkrétně vzala živobytí.

Byl jsem u něj minulý týden, v podniku, který vypadá, jakoby byla válka. Výlohy zakryté paravány, místnost částečně vyklizená, zaměstnanci propuštění, živnost zrušená. Objali jsme se. Dnes si říkám, že je třeba obejmout všechny na celém světě, kteří mají tak velké srdce jako on a jsou tak těžce zkoušeni tím ďábelským smradem vůkol nás. Možná bude prvním z mých přátel, který tím projde do nové doby. „To Světlo ve tmě svítí a temnota ho nepohltila, nepochopila, temnota se ho nezmocnila,“ pravil apoštol Jan.

Polopravda horší lži. Protože se jako pravda tváří, protože svou síť lži spřádá z nitek pravdy. Způsobuje tento virus nebezpečnou nemoc? Ano, jistě. Je to mor dnešní doby? Ne, není. Je třeba solidární ochrany ohrožených? Ano, je. Je správné je izolovat od lidské blízkosti, doteků, vlídného pohledu? Ne, není.

Je správné je uvádět do ustrašené laboratorní samoty, která zhusta vede k pochybnostem o smyslu žití? Ne, není. Je tato nemoc pro někoho smrtelná? Ano, je. A je dobré, moudré, lidské nechávat umírající ve sterilní samotě nemocnic nebo karantén, bez důstojnosti, bez doprovázení blízkými? Ne, dozajista není.

Svatý arcibiskup a kardinál Karel Boromejský při velké morové ráně v Miláně 16. století doprovázel lidi třeba i tak, že si nechal u zaryglovaných domů přistavit žebřík k oknům prvního patra, aby s nimi mohl promluvit, aby jim mohl posloužit jako kněz, aby jim podal Tělo Páně.

„Jsem tak rád, že maminečka mohla odejít doma, ve své rodině. Den předtím, než ji měli vzít do nemocnice. Dva dny předtím, než vláda vyhlásila nouzový stav. Už bych ji nikdy neviděl.“

Je Zelený čtvrtek, den, kdy Ježíš zve nejen své tehdejší učedníky, ale všechny lidi, k neobyčejné večeři, kdy nám podává své Tělo a svou Krev, kdy nás tímto povolává k Bytí, nejen k přežívání, k Bytí, nejen k upocenému vlastnění našich představ a příliš hmotných mocí. To podstatně lidské není to, co máme společného s primáty či begóniemi a co ohrožuje třeba takový virus.

Jde o Boží Tělo, které je nám nabízeno a Boží krev nalévanou do našich žil. Je ale třeba k té transfuzi dát svolení. Je třeba vzdát se strachu, který mě soustřeďuje jen k obavám o sebe, a možná o své nejbližší, které bych mohl ztratit, tedy zase jen o sebe. Je třeba se otevřít, odevzdat sebe pro druhé. „Neboť kdo má, tomu bude dáno, ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co myslí, že má,“ pravil Ježíš.