Jan Dismas Zelenka – z „kleinmeistra“ velikánem. Najde se v utajovaných fondech moskevského archivu nová skladba?

29. říjen 2018
Noty

Tématem Reflexí je mezinárodní muzikologická konference věnovaná Zelenkovu životu a dílu, která proběhla v Praze v polovině října 2018. Dita Hradecká hovoří s australskou muzikoložkou Janice Stockigt a Adamem Viktorou.

V souvislosti s festivalem a konferencí věnovaným osobnosti a dílu Jana Dismase Zelenky jsme uvedli Reflexe zaměřené na tohoto barokního skladatele z Čech, který většinu svého života strávil na drážďanském dvoře, vrstevníka Johanna Sebastiana Bacha.

Zelenka byl po své smrti na dlouhou dobu zapomenut. Proč jsme na zelenkovský revival čekali do druhé poloviny 20. století a co jej nakonec odstartovalo, na to se autorka pořadu Dita Hradecká mimo jiné zeptala australské muzikoložky Janice Stockigt – autorky monografie o Janu Dismasu Zelenkovi, která právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Vyšehrad. „Jak se například Zelenka díval na interpretaci hráčů slavné drážďanské Hofkapelle, na hudebníky, s nimiž spolupracoval jako kolega a pro něž hojně komponoval? Co si myslel o úžasných pěvcích (zejména kastrátech) zaměstnaných u dvora? Jaké byly vztahy uvnitř komplikované společnosti těch, kteří sloužili vládnoucímu rodu? Kdy se katolík Zelenka poprvé setkal s luteránem Bachem?“ Tyto a další otázky si Stockigtová ve své knize klade a stejně jako další badatelé naráží na nedostatek pramenů k osobnímu životu tohoto muže.

Na konferenci, kterou v rámci festivalu inicioval soubor staré hudby Ensemble Inégal prostřednictvím svého uměleckého vedoucího Adama Viktory, se napjatě čekalo na příspěvek ruské badatelky Marie Savinkovové. Ta prezentovala fond ruské státní knihovny. A jak souvisí Moskva se Zelenkou? Jak známo, Drážďany utrpěly při bombardování na sklonku války nesmírné ztráty. Na životech, budovách, památkách. A pro hudební historiky samozřejmě znamená velký smutek požár saské zemské knihovny. S vypuknutím druhé světové války nacisté rozmístili nejcennější položky této instituce do osmnácti zámků, tyto přežily. Bombardování v únoru a březnu roku 1945 rozmetalo celé historické centrum a také budovu knihovny. Mezi nenahraditelnými hudebními rukopisy vzaly za své například skladby Tomassa Albinoniho. A Jana Dismase Zelenky. Po válce odvezl 250 tisíc svazků vlak mířící do Moskvy. Tam se nad nimi na dlouho zavřela voda. Maria Savinkovová líčí další osudy tohoto vzácného fondu a dalších podobných svozů. Byly deponovány v ústředním státním archivu sovětského svazu – šlo o tajnou instituci, kam poprvé pustili badatele v roce 1992.

Projekt MenArt hledá v ZUŠ nejtalentovanější děti a propojuje je s aktivními umělci

Stipendijní program uměleckého vzdělání MenArt

Asi rok připravovala Dana Syrová v těsné spolupráci s Nadací Magdalény Kožené program, který by navázal na projekt ZUŠ Open.

Část drážďanského fondu se dostala do státní vědecké knihovny, do oddělení rukopisů. V roce 1947 se začalo na této sbírce aktivně pracovat a knihovníci vzpomínají na obrovskou práci při soupisu a katalogizaci. Vláda ovšem rozhodla, že tyto práce zastaví a od té doby byl fakt, že vůbec k nějakému odvozu došlo, utajován. Vědecká skupina byla rozpuštěná a její členové se museli zavázat k mlčenlivosti. Až v roce 2005, když do Ruska přijelo několik německých odborníků, pomohli vytvořit první katalog a roztřídili sbírku podle měst. Ani po 15 letech nebyla katalogizace ukončena. Čili existuje nepopsaná část, ke které se v současnosti nikdo krom interních zaměstnanců nedostane. Ačkoli zatím v Moskvě nedošlo k žádnému objevu rukopisu Zelenkovy skladby, příspěvek Savinkovové ukázal, že ještě existuje naděje na příjemné překvapení.

Na závěr pořadu si Adam Viktora posteskl na nezájem českých badatelů o Zelenku a s entuziasmem hudebníka hovořil o originalitě Zelenkovy hudební řeči.