Jaký byl život ve znormalizovaném socialismu?
Je vcelku pochopitelné, že více se líbí úsměvné, obratně vykroužené idylky, které nazančené protiklady obrušují a smiřují, stavějíce na heslu "vždyť přece všichni jsme Češi", než zaťaté, deziluzivní průhledy, jak nedávno prokázala patálie s Krausovým Městečkem. Zuřivé odmítání zatemnilo většině recenzentů uvažování natolik, že nebyli schopni odpoutat se od záplavy emocí.
Když si pročítám ohlasy na nejnovější premiérový snímek Pupendo (a lze předpokládat, že všem, které zaujaly od režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského už Pelíšky a Musíme si pomáhat, se též bude líbit), zjišťuji podobný přístup, jen s opačným hodnotovým znaménkem. "Oborové" časopisy jako Premiéra nebo Cinema bez váhání udělily nejvyšší známku, chválu pěl i denní tisk, jako kdyby vypovídací i tvarová mimořádnost Pupenda byla srovnatelná s nejlepšími společenskými i lidskými studiemi v celých našich filmových dějinách.
Rekonstrukce počátku 80. let, kdy již nikomu (pokud vědomě nevstoupil do politické konfrontace s režimem) nehrozily existenční, tím méně kriminální postihy, je určitě přesná. Autoři záměrně rozvolňují hranice mezi příkladným a odsouzeníhodným, obě ústřední rodiny se vyznačují značnou hodnotovou rozkolísaností - jak rodina zneuznaného sochaře, který si hoví ve svém odsunutí na okraj, ale rád podlehne vábení vrátit se k tvorbě, přestože jejím výsledkem má být socha rudoarmějce-osvoboditele, tak rodina přičinlivého ředitele školy, hledajícího alibi v sebepřesvědčování, že mezi komunisty také musí působit někdo slušný, kdo bude režim "změkčovat zevnitř". Sochaři například nejsou vůbec proti mysli drobné pojišťovací podvůdky, na nichž se v případě potřeby s nesmírnou agilností podílí i jeho zdánlivě submisivní žena.
Právě životnost jednotlivých figur, vzdálená jakýmkoli apriorním tezím a umocněná skvělým herectvím (Bolka Polívky, Jaroslava Duška, Evy Holubové a dalších), patří k nejpřínosnějším položkám. Tím se ovšem vyznačovaly i Hřebejkovy a Jarchovského předchozí filmy. Pupendo skutečně nehodlá nalézat nic nového, záměrně kráčí ve vyšlapaných stopách, tak říkajíc sází na jistotu již několikrát osvědčených postupů. Proto jsou do příběhu jako ústřední dějové kameny vetkány bezmála se osamostatňující výstupy, oslňující svým vtipem, nápaditostí slovesnou i inscenační. Není to však struktura příliš kabaretní?
Především je cenné, nakolik se podařilo zmapovat výraznou tuzemskou vlastnost označitelnou jako "předposranost" - strach ze zodpovědnosti, obavy z následků většinou trapně velikášského gesta. V tomto směru je příkladný zejména ředitel školy: nejprve se strachující, že bude nalezen jeho naivně antirežimní "vzkaz budoucím generacím", a záhy jej zcela vykolejí pochvalná zmínka v "nepřátelském" rozhlase. Rozprava obou rodin jistě tvoří myšlenkové vyvrcholení celého vyprávění.
Recenzntům občas činilo potíže shodnout se na vyznění základních stavebních dispozic. Barbora Šťastná v Premiéře chválí, že "se mozaika Pupenda postupně skládá v konzistentní příběh a nikoli jen skrumáž (více či méně) vděčných historek", zatímco Mirka Spáčilová z Mladé fronty Dnes tvrdí, že filmu "chybí velké drama, výrazně klenutý vypravěčský oblouk s oporami, jako jsou ohrožení, smrt, naděje". Jenže takové spekulace jsou bezcenné, podobají se mudrování, zda je lepší Hamlet nebo Strýček Váňa, hry zcela protikladné už svým dramatickým pojetím. A sdělují přesně totéž jako nedávná recenze Fikejzova slovníku zahraničních herců (uveřejněná v obludném konglomerátu deníků Bohemia), kde chybí to nejpodstatnější - zda herecké soupisy jsou skutečně spolehlivé. Jenže zjištění takové informace, a nejen v tomto případě, přesahuje recenzentovy síly...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
