Jakmile tvůrce získá jistotu, je to konec jeho kreativity, tvrdí výtvarník Pavel Kopřiva

Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.

Vztah ke sklu u něj prohloubila manželka Karolína, její sklářská rodina a příchod do Kamenického Šenova - města, které je s tradicí české skla srostlé už od jeho poválečných počátků. V roce 2014 se Pavel Kopřiva stal ředitelem tamní uměleckoprůmyslové sklářské školy, kde probíhá výuka kontinuálně 160 let od založení roku 1856.

Materiál vám ukáže, jak si přeje být nejlépe opracován, ale když to berete s přílišným respektem, začnou být vaše formy nudné.

A jak Pavel Kopřiva dodává, v celosvětovém kontextu není známý příklad staršího sklářského učiliště. Uměleckého ducha vtisknul škole už její zakladatel, akademický malíř Jan Dvořáček, po druhé světové válce sem jako čerstvý absolvent UMPRUM přišel učit René Roubíček. Ve svých profesních životopisech mají kamenickošenovskou školu současní přední sklářští výtvarníci jako Jiří Šuhájek, Ivo Rozsypal nebo Vladimír Kopecký.

K letošnímu 160.výročí uspořádala škola sérii výstav. V Severočeském muzeu v Liberci představila studentskou kolekci svítidel, následovala výstava skleněných objektů v Empírovém skleníku a přilehlé zahradě na Pražském Hradě, kterou shlédlo více než pět a půl tisíce návštěvníků. Retrospektiva nejlepších studentských prací z posledních deseti let proběhla v létě ve Výstavní síni Senátu ČR. V listopadu výstava putuje do Bratislavy do prostor slovenského Ministerstva kultury.

Jsme zásobovači sklářských ateliérů vysokých škol, kam odchází studovat 60 procent našich absolventů. Máme je nejen na VŠUP v Praze, ale také na univerzitách v Ústí nad Labem či ve Zlíně.

Pavel Kopřiva se hlásí k identitě Severočecha. Kraj, se kterým cítí bytostné spojení, poznal v několika podobách. Dětské vzpomínky má spojené s předrevolučním časem v krajině kolem Bíliny zdevastované těžbou uhlí, prožitek skutečné přírody mu pak přinesly Jizerské hory, které poznal během studia na šperkařské škole v Jablonci nad Nisou, převrat politického systému v roce 1989 a raná 90. léta prožíval jako vysokoškolák.

Z poznání různých podob narušovaných a proměněných systémů vyrůstá jeho dílo. Pro svůj životní postoj považuje za určující právě zkušenost nabytou v mládí v severočeské pánevní oblasti Čech, kde se nefunkčnost politického systému ukazovala v naléhavém extrému. "Systém, který se tváří jako fungující, ve mně vzbuzuje pochybnosti, ve svých instalacích se dostávám na hrany uměleckých oborů, zajímá mě vztah mezi uměním a vědou, jsem milovníkem industriální estetiky - fascinují mě svazky kabelů, tratě, rezavé železo, nepořádek ze starých šachet, dráty a vizualita linek křižujících oblohu."

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.