Jaké jsou povídky králů vietnamského realismu a co říkají o současném Vietnamu?

Barbora Nováková a Marta Lopatková v ArtCafé|foto:Jitka Kostelníková,Český rozhlas

Výbor povídek Dvě hostiny připravil jako editor Ondřej Slówik, který už pět let žije a pracuje v Saigonu, kde učí na vysoké škole angličtinu. V týmu překladatelů, který na výboru pracoval, byly vedle dalších překladatelek a překladatelů také vietnamistky Marta Lopatková a Barbora Nováková. Obě působí na Ústavu asijských studií Filozofické fakulty UK a v ArtCafé uvedly: „Jde o další pokus obnovit vazby se zemí, se kterou se před revolucí Československo čile družilo. V současnosti jsou ale vztahy složitější.“ Podle vietnamistek se stávající Velvyslanectví České republiky v Hanoji snaží intenzivně propagovat českou kulturu a podporovat kulturní výměnu. Barbora Nováková poznamenala, že velvyslanectví neoficiálně pomáhalo právě i s výborem Dvě hostiny.

Vietnamský čtenář očekává určitou strukturu v textu a špatný konec. I proto si myslím, že je složité sladit český a vietnamský čtenářský vkus.
Ondřej Slówik

Vietnam|foto:Marta Lopatková

„Autoři povídek, Nguyễn Công Hoan a Nam Cao, jsou opravdu literární hvězdy,“ zmínila Marta Lopatková a doplnila, že poprvé ve vietnamské  literatuře popisují velice věrně chudé lidi. „Jejich povídky jsou často velice smutné, což souvisí s tím, že doba taková byla,“ podotkla Lopatková. 

V čem je vietnamština specifická?

Vietnamština je pro překladatele do češtiny značnou výzvou. Jde o tonální jazyk s šesti tóny. Vedle toho je struktura vietnamštiny hodně vzdálená od struktury českého jazyka. Například systém zájmen, která odkazují na vztahy v rodinách, v češtině neznáme, ale ve vietnamštině prozrazují významné informace o vztahu mluvčích. I když se výbor Dvě hostiny skládá z povídek z první poloviny 20. století, nenarazíme v překladu na archaický jazyk. Zároveň podle Ondřeje Slówika leccos prozradí i o současném rurálním Vietnamu.

Van Phuc, Vietnam|foto:Marta Lopatková